Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to unattended witness recognition in criminal trial.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a defendant convicted of property damage. The applicant argued that the lower courts violated his right to a fair process and defense rights by relying on a witness recognition he and his lawyer did not attend. The court rejected these claims, noting that the applicant failed to utilize his procedural rights during the investigation and that the lower courts correctly applied the principle of free evaluation of evidence.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy dodržely procesní předpisy a práva účastníků, aniž by došlo k naříkaným zásahům do základních práv.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2008, č.j. 11 Tdo 891/2008-179, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2008, č.j. 11 To 94/2008-147, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2007, č.j. 6 T 200/2007-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 bod 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému částku 22.500,- Kč. Ve zbytku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci bylo rozhodnutí soudů založeno na rekognici, jíž předcházel výslech poškozeného, kterého se ovšem stěžovatel ani jeho obhájce nezúčastnili. Podle přesvědčení stěžovatele tedy nebyla rekognice provedena v souladu se zákonem a je jako důkaz nepoužitelná. Soudy prvého a druhého stupně, které na tom založily své rozhodnutí, tak zákonnou normu vyložily nesprávně, čímž došlo ke zkrácení v právu na spravedlivý proces, a to zejména za situace, kdy žádný z důkazů provedených před obecnými soudy neprokázal přítomnost stěžovatele na místě činu.
Stěžovatel rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy
sp. zn. III. ÚS 464/99
k zásadě volného hodnocení důkazů,
sp. zn. IV. ÚS 78/02
a
sp. zn. IV. ÚS 36/98
o průkaznosti provedených důkazů. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 200/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je z předloženého spisu patrné, jak odvolání stěžovatele (č.l. 118 a násl. a č.l. 128 a násl.), tak i jeho dovolání (č.l. 161 a násl.), obsahuje argumentaci užitou v ústavní stížnosti. Jak soud odvolací, tak, zejména k otázce rekognice, i soud dovolací se s předloženými námitkami vypořádaly a své závěry jasně a výstižně odůvodnily.
Stěžovatel si právní zastoupení zajistil teprve poté, co byla podána obžaloba, resp. poté, co byl vydán trestní příkaz. V ústavní stížnosti se pak domáhal deklarace neplatnosti úkonu, jehož se sám nezúčastnil ani on a ni jeho obhájce. K tomu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který k tvrzenému upření práva na přítomnost stěžovatele u výslechu svědka uvedl, že nelze nevyužití procesních možností obviněného považovat za zkrácení v jeho zaručených právech.
Práva účastníků soudního řízení jsou deklarována v procesních předpisech a právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že ze strany orgánů veřejné moci budou tyto principy dodrženy. Na druhé straně je v zájmu účastníka řízení, aby se svých práv domáhal, resp. aby sám využil oprávnění, která jsou mu přiznána. Pokud tak neučiní, nelze přisuzovat odpovědnost za takové jednání orgánům činným v trestním řízení.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by dokládala, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Odkaz na judikaturu pak Ústavní soud nepovažoval za relevantní, když obecné soudy deklarované principy dodržely, rozhodly v souladu s nimi i s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu