Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1979/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1979.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as Supreme Administrative Court correctly applied law without violating constitutional rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 1979/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a radio station against a fine imposed by the Radio and Television Council. The station argued that the Council violated its fundamental rights by allowing vulgar content on air, but the Court found the lower courts had adequately addressed all legal arguments. Consequently, the Court ruled that the Supreme Administrative Court's decision was lawful and did not infringe upon any constitutionally guaranteed rights or freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law of the Constitutional Court of the Czech Republic, No. 182/1993 Coll.; Constitution of the Czech Republic, Articles 81, 83, 87(1)(d), 17, 39: The Constitutional Court may intervene only if ordinary courts violate constitutionally guaranteed fundamental rights; mere disagreement with a legal interpretation does not constitute grounds for a constitutional complaint.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fundamental rights protection radio broadcasting regulation vulgar content standards ordinary court jurisdiction administrative penalty enforcement constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law of the Constitutional Court of the Czech Republic, No. 182/1993 Coll.
Constitution of the Czech Republic, Articles 81, 83, 87(1)(d), 17, 39
Act No. 231/2001 Coll. on the operation of radio and television broadcasting

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21 spol. s r.o., se sídlem V Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 34/2007-129 ze dne 30. dubna 2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích subjektivních veřejných základních práv zaručených v čl. 17 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a v záhlaví citovaných zákonných ustanovení.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložené přílohy a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 325/2006 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti : Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") rozhodnutím sp. zn. Rpo/149/05, č. j. 5882/06 ze dne 21. prosince 2005 (dále jen "rozhodnutí Rady"), vyslovila, že stěžovatelka dne 8. října 2005 odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20.00 do 20.20 hodin díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace vulgarita, hrubost, včetně fyzického násilí, navádění ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících s tím, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění rozhodnutí (výrok I.), dále vyslovila, že tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené ustanovením § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel televizního vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (výrok II.) a za porušení povinnosti uvedené ve výroku II. výše uvedeným způsobem uložila stěžovatelce podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu ve výši 500.000,- Kč. Proti rozhodnutí Rady podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze a navrhla jeho zrušení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 Ca 325/2006-63 ze dne 2. března 2007 (dále jen "rozhodnutí Městského soudu v Praze") rozhodl, že žaloba se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 As 34/2007-128 ze dne 30. dubna 2008 (dále jen "napadené rozhodnutí") zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Stěžovatelka ve své stížnosti zejména uvádí, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. a je podle ní otázkou, zda za situace, kdy ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. obsahuje krajně neurčité pojmy, bylo možno se dostatečně vypořádat. Stěžovatelka uvádí, že nebylo správně interpretováno ustanovení § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., a tím došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 39 Listiny. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla na porušení zákona upozorněna a že jí byla stanovena lhůta k nápravě. Vedle uvedených i dalších námitek proti napadenému rozhodnutí uvádí stěžovatelka též četné námitky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a rozhodnutí Rady. Tyto námitky jsou obsaženy již v kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a v žalobě proti rozhodnutí Rady. Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto námitky znovu opakovat. Stěžovatelka ve své stížnosti konečně předkládá též námitky proti napadeným ustanovením zákona č. 231/2001 Sb.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech stěžovatelkou předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a v naprosto podrobně odůvodnil, přičemž se bez jakýchkoli pochyb dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.

Námitky stěžovatelky uváděné v její stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi námitkami stěžovatelky, resp. námitkami naprosto obdobnými, se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud a s většinou z nich též již Městský soud v Praze a Rada, dovolí si Ústavní soud pro stručnost na tomto místě na tato rozhodnutí odkázat s tím, že nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovatelkou uváděného čl. 17 a čl. 39 Listiny.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecného soudu, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nezabýval. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu