Constitutional Court dismisses claim that property determination violated rights under restitution laws.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by A. H. E. against lower court rulings determining property ownership. The petitioner argued that the courts violated his fundamental rights and failed to apply restitution principles regarding his grandfather's confiscated assets. The court ruled that the proceedings were a general property determination, not a restitution process, and thus the lower courts correctly applied existing laws without infringing constitutional guarantees.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court must dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower courts correctly applied general property determination laws rather than restitution procedures, thereby not violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. H. E., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1254/2008-473 ze dne 28. května 2008, a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 523/2007 ze dne 26. listopadu 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 2) Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání vedlejších účastníků řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích č. j. 4 C 191/2002-396 ze dne 4. června 2007 tak, že vlastníkem části tam konkretizovaných nemovitostí v katastrálních územích Domažlice a Lužánečky je Česká republika, a že jsou ve správě vedlejšího účastníka řízení 1), a že druhá část tam konkretizovaných nemovitostí v katastrálním území Lužánečky je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření vedlejšího účastníka řízení 2), byla zamítnuta žaloba o určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně, a rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že byla zasažena jeho základní práva obsažená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel je vnukem J. W. - osoby židovského náboženství, který byl původním vlastníkem nemovitostí označených souhrnně jako Velkostatek Baldov, a který zemřel v Praze dne 25. dubna 1938. Dědické řízení po J. W., vedené na základě dědických přihlášek Okresním soudem civilním pro Prahu-jih pod sp. zn. DV 1272/39 bylo projednáno až z podnětu stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 853/2002. V únoru 1946 byl J. Weiss, ačkoliv dávno mrtev, označen za Němce, a na jeho majetek byl aplikován Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Proti vyhlášce o označení za Němce podala dědička M. W. (od 28. května 1938 provdaná E.) stížnost. Tu Zemský národní výbor dne 10. května 1948 zamítl s tím, že J. W. dne 4. listopadu 1908 ve Vídni vstoupil do evangelické církve Augspursko-helvétského vyznání a jako příslušník této církve byl v Praze dne 27. dubna 1938 zpopelněn. Stěžovatel spolu se svým otcem uplatnil u Pozemkového fondu v Domažlicích restituční nárok na vydání předmětného zemědělského majetku, ale tomu nebylo vyhověno, a to ani v následném řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 146/2001. Po neúspěchu v restitučním řízení uplatnili právo na vydání nemovitosti určovací žalobou, jíž bylo v prvním stupni vyhověno.
3. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pak v podstatě založena na převzetí úvah soudu prvého stupně, se kterými se podle stěžovatele soudy dalších stupňů nevypořádaly. V prvé řadě jde o soudem prvého stupně a dovolacím soudem konstatovanou skutečnost, že konfiskace byla nesprávná a představovala zneužití Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., s tím, že navíc byl konfiskační výměr nulitním správním aktem, protože jeho adresát v době jeho vydání již nežil, a nemohl být naplněn jeho obsah, protože jeho adresát nemohl provést dekretem předpokládané úkony. Stěžovatel uvádí, že podle názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu
sp. zn. I. ÚS 53/93
(správně zřejmě
sp. zn. I. ÚS 59/93
, N 22/3 SbNU 147) byla ležící pozůstalost podle Obecného zákoníku občanského právnickou osobou, přičemž podle právního názoru obsaženého v nálezech
sp. zn. II. ÚS 129/98
(N 154/12 SbNU 415), a
sp. zn. I. ÚS 485/98
(N 81/14 SbNU 167) se v případě takto vydaných konfiskačních výměrů jedná o paakty. Těžiště argumentace stěžovatele pak spočívá ve výkladu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.). S odkazem na právní názor obsažený v nálezu
Pl. ÚS 83/06
(č. 116/2008 Sb.) nesouhlasí s aplikaci maximy lex specialis derogat generali (zvláštní zákon ruší zákon obecný), protože mlčení zákonodárce nelze chápat jako právní úpravu, restituční zákony tedy neupravují situace, o kterých mlčí a jejich účelem není omezit práva, která by adresáti právních norem i bez nich měli. V opačném případě by šlo o způsobení nové majetkové křivdy v rozporu s posláním restitučních zákonů. Stěžovatel přitom legitimně očekával návrat vlastnického práva s ohledem na své ústavně zaručené právo dědit a dále předpoklad, že podmínka české státní příslušnosti nebyla zakotvena v celém restitučním zákonodárství (např. v zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Konečně vytýká oběma obecným soudům nesprávné posouzení Dohody mezi Československou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska z 28. září 1949, jíž nemohlo dojít k vyrovnání mezi státem a právní nástupkyní původního vlastníka, protože matka stěžovatele sice byla britskou státní příslušnicí, ale pro nedokončené dědické řízení nebyla v době uzavření dohody vlastnicí předmětných nemovitostí.
4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních zásad. Základní práva a svobody přitom v oblasti podústavního práva působí také jako regulativní ideje. Porušení některé z těchto norem, a to např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (srov.
sp. zn. III. ÚS 269/99
, N 33/17 SbNU 235;
sp. zn. III. ÚS 84/94
, N 34/3 257 aj.). Ústavní soud také připomíná, že jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde se důvody k jeho zpochybnění nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let (srov.
sp. zn. II. ÚS 114/04
, N 32/36 SbNU 359, aj.). Především se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů v posuzované věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
5. Ohledně základního práva na majetek (do nějž spadá i právo dědit majetek) je nutno zdůraznit, že se musí vždy jednat o právo již existující, konstituované, a nikoliv o pouhý tvrzený nárok na ně. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti dospěl např. v rozsudku ve věci Kopecký proti Slovensku (č. 44912/98 z 28. září 2004, marginální č. 35. c) in http://www.echr.coe.int/echr/) k závěru, že čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nechrání naději na uznání přežití bývalého majetkového práva, které již dlouhou dobu nebylo možné realizovat. Ve vztahu k aplikaci tzv. Benešových dekretů pak tentýž soud v nedávné době konstatoval, že od jejich aplikace neprojevil stát nikdy ochotu vypořádat nároky na náhradu, i když při jejich aplikaci došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, což neumožnilo konstituovat legitimní očekávání postižených osob na restitutio in integrum (návrat do původního stavu) [rozhodnutí ve věci Tomáš Jan Baťa proti České republice č. 43775/05 z 24. července 2008]. V tomto je i přijaté stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které doposud konečným způsobem zdůvodnilo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace speciálních předpisů, jsou dokonanými skutečnostmi. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparována současnými právními prostředky. Tak byl vysloven právní názor neúplně naznačený v rozsudku Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003.
6. V posuzovaném případě postupoval odvolací a dovolací soud, na rozdíl od soudu prvého stupně, v intencích shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu, dopadajícího na rozdíl od jiných rozhodnutí uváděných stěžovatelem zcela a aktuálně na danou problematiku. Odvolací soud dospěl k závěru, že k převzetí předmětných nemovitostí státem došlo před obdobím rozhodným pro aplikaci restitučních předpisů, a že konfiskace nebyla nicotným aktem. Dovolací soud tyto úvahy doplnil tím, že rozhodnutí o konfiskaci bylo řádným nabývacím titulem pro stát. (Dlužno dodat, že odvolací soud za právní titul k přechodu vlastnictví považoval sám dekret a nikoliv správní akt, tedy v souladu s nálezem
sp. zn. I. ÚS 129/99
, N 87/18 SbNU 243.) Současně pak dovolací soud dospěl k závěru, že tato konfiskace, coby zřejmá politická perzekuce a postup porušující obecně uznaná lidská práva a svobody, by měla význam pro řešení restitučních vztahů, o které však v určovací žalobě nejde. Tyto právní závěry lze ze shora vyložených důvodů považovat za ústavně souladné, předvídatelné, srozumitelně vyložené a svojí podstatou vyvracející argumentaci použitou stěžovatelem i soudem prvého stupně.
7. Posledně uvedená skutečnost má zásadní význam ve vztahu k argumentaci stěžovatele, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, jež uvádí na svoji podporu. Tato argumentace a s ní uváděná rozhodnutí se totiž vztahují k zákonně zakotvenému restitučnímu procesu. Od něho bylo však určovací řízení podle obecných předpisů vždy zcela jasně odlišeno a toto odlišení pak našlo svůj konečný důsledek ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Proto je argumentace stěžovatele nepřípadná. Přiměřeně totéž platí pro stěžovatelem uplatněnou diskriminaci na základě státní příslušnosti (i když ji takto exaktně stěžovatel vlastně ani neoznačuje). Pokud k takové diskriminaci mohlo dojít, pak jedině v rámci restitučního řízení ukončeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 146/2001, neboť v něm a nikoliv v nynějším určovacím sporu hrála roli státní příslušnost stěžovatele. Tehdejší řízení a rozhodnutí v něm však není předmětem této ústavní stížnosti.
8. Přiměřeně totéž platí o argumentaci stěžovatele ve vztahu k tzv. náhradové dohodě mezi Československou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska ze dne 28. září 1949. I když názory obsažené v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu (co do vymezení poškozených subjektů a majetku) jsou zcela v souladu názorem obsaženým v nálezu
sp. zn. I. ÚS 306/01
(N 90/27 SbNU 65), jedná se stále jen o úvahy spadající do rámce případného zmírnění majetkových křivd v intencích restitučních předpisů (srov.
sp. zn. I. ÚS 553/2000
, N 43/26 SbNU 3). Významné je v dané otázce jen to, že tato náhradová dohoda je závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Jedná se sice toliko o dohodu mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní (
sp. zn. II. ÚS 305/01
, U 23/27 SbNU 65). Z takto vyloženého pohledu nelze tedy považovat za bezvýznamné, že uplatněním nároku za předmětný majetek a uznáním a uspokojením tohoto nároku co do podstaty uznala na jedné straně právní předchůdkyně stěžovatele i na straně druhé stát, že došlo ke konfiskaci majetku právní předchůdkyně stěžovatele a nikoliv jejího právního předchůdce či ležící pozůstalosti, jak nyní tvrdí stěžovatel.
9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu