Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 695/05 ECLI:CZ:US:2008:2.US.695.05.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation in civil proceedings.

Numero d'incarto II.ÚS 695/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by multiple parties against specific rulings on litigation costs by the Municipal Court in Prague. The applicants argued that the court incorrectly applied regulations on attorney fees and violated their right to a fair trial and equality of arms. The court determined that the lower court's decision was within legal bounds and did not infringe upon any constitutionally guaranteed fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may not review the substantive correctness of court decisions on litigation costs unless such decisions violate fundamental rights or freedoms guaranteed by the Constitution.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs fair trial rights equality of arms attorney fees regulation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1, přičemž byl porušen princip rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR
Porušeny tak měly být i čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod
1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. A., Ing. O. K., Ing. V. H., Ing. V. R., Ing. Z. H., L. D., Ing. R. V. a RNDr. M. E., zastoupených JUDr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 ve věci sp. zn. 35 Co 249/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se svým návrhem domáhají zrušení rubrikovaného rozsudku a to výslovně pouze ve výroku II. a III. o nákladech řízení. Napadenou částí rozsudku měl Městský soud v Praze porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, přičemž byl porušen princip rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušeny tak měly být i čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod.

Napadeným rozsudkem zrušil městský soud rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku o nákladech řízení, v němž nalézací soud stanovil povinnost žalované strany zaplatit každému z žalobců částku 132.054,- Kč. Odvolací soud rozhodl ve výroku o nákladech prvostupňového řízení tak, že žalovaná musí zaplatit všem žalobcům společně částku 158.322,50 Kč. Na náklady odvolacího řízení byla dále stanovena žalované povinnost zaplatit žalobcům dohromady částku 26.357,50 Kč.

Výrok odvolacího soudu o nákladech řízení považují stěžovatelé za nezákonný. Městský soud především podle názoru stěžovatelů nesprávně aplikoval § 17 odst. 2 a současně opomněl použít § 17 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. V předmětné věci byly žaloby jednotlivých stěžovatelů nejprve podány samostatně a až posléze byly spojeny ke společnému řízení. Ve výroku o nákladech řízení proto musel dle mínění stěžovatelů soud postupovat podle § 17 odst. 1 uvedené vyhlášky, kdy se sazba odměn stanovených procentem z předmětu řízení určuje ze součtu předmětu řízení všech spojených věcí.

Podle názoru stěžovatelů měl proto městský soud v případě správné aplikace § 17 uvedené vyhlášky stanovit odměnu právnímu zástupci stěžovatelů procentem ze součtu předmětu řízení všech spojených věcí a stanovit částku náhrady nákladů řízení bez paušálních náhrad na 405.450,50 Kč.

K projednávané ústavní stížnosti se za Městský soud v Praze vyjádřila JUDr. Eva Zatočilová, která odkázala na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb., na základě kterých senát městského soudu určil výši náhrady nákladů řízení v napadeném rozsudku, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud musí nejprve předeslat, že jakožto orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. V posuzované věci se proto Ústavní soud nemohl primárně zabývat otázkou případné protizákonnosti napadených výroků městského soudu, ale pouze tím, zda těmito výroky nebylo porušeno některé jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 31/97

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 69, str. 183 a násl.).

Na paměti musel mít dále Ústavní soud skutečnost, že stěžovatelé napadají pouze výroky o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 653/03

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, s. 189 a násl), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníků řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, usnesení č. 25, str. 307 a násl.).

Podstata argumentace stěžovatelů spočívá v tvrzení, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval znění vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť ve svém rozhodnutí opomenul použít ustanovení prvního odstavce § 17 v rozhodném znění. Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v posuzované věci k závěru, že by napadené výroky vykazovaly rysy protiústavnosti, spočívající například v libovůli soudního rozhodnutí. Městský soud rozhodl na základě v odůvodnění rozsudku uvedených ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a tento svůj postup rovněž odůvodnil.

Jak již bylo výše naznačeno, Ústavní soud z hlediska ústavně svěřených kompetencí dbá na to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tvořilo "integrální součást" daného rozhodnutí, jinými slovy, aby zkoumané soudní rozhodnutí nepůsobilo "extrémně heterogenně", kdy by výrok o náhradě nákladů řízení byl ve zjevném rozporu s rozhodnutím ve věci samé. K takové situaci dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo, a Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor Městského soudu v Praze vyslovený v napadených výrocích rozsudku je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl. Jelikož byla Ústavní stížnost odmítnuta, nemohl se Ústavní soud zabývat žádostí stěžovatelů, aby náklady řízení před Ústavním soudem hradil dle § 83 zákona o Ústavním soudu stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu