Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1164/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.1164.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal as lacking fundamental legal significance.

Numero d'incarto II.ÚS 1164/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by J. Y. K against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The appellant argued that the Supreme Court improperly narrowed admissibility grounds and failed to address the potential invalidity of a share transfer agreement, while also claiming excessive procedural delay violated his right to a fair trial. The Court ruled that the Supreme Court correctly determined the legal issues raised did not possess fundamental legal significance for general judicial practice and that procedural delays in a concluded case do not constitute a violation of constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 237 odst. 3 o. s. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: An appeal is inadmissible if the challenged decision lacks fundamental legal significance for general judicial practice, and procedural delays in a concluded case do not violate constitutional rights unless they affect the outcome.

Parole chiave

Generato dall'IA
fundamental legal significance admissibility of appeal constitutional complaint procedural delay share transfer agreement right to fair trial judicial review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Ta by totiž mohla být za situace, kdy řízení již bylo pravomocně ukončeno, relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (srov.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Y. K, zastoupeného JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, nám. Kinských 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 č. j. 29 Cdo 1716/2007-138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2030/07

a

IV. ÚS 128/05

a namítá, že Nejvyšší soud nad rámec občanského soudního řádu zúžil důvody přípustnosti dovolání. Dle jeho názoru se dovolací soud dostatečně nevypořádal s odůvodněním, že výklad Dohody o převodu společnosti Pavouk Praha, s.r.o. - smlouva o převodu obchodního podílu - postrádá potřebný judikatorní přesah. Za otázku zásadního právního významu označil možnou neplatnost uvedené smlouvy z důvodu, že v ní není stanovena podstatná náležitost. Tato otázka má dle stěžovatele potřebný judikatorní přesah. V tomto směru považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatel dále poukazuje na délku dovolacího řízení a namítá, že z hlediska jeho právní jistoty je neúnosné, aby mu rozhodnutí, které se nezabývalo věcí samou, bylo doručeno až po více než roce od podání dovolání. Tím mělo být porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení garantované čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z obsahu rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se návrhem domáhal zápisu změn v obchodním rejstříku, konkrétně výmazu dosavadního jednatele a společníka a zápisu jiných společníků. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005 č. j. Firm 115460/2005, Rg. C 65019-105, byl návrh zamítnut. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2006 č. j. 14 Cmo 95/2006-118 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry městského soudu, že předpoklady předmětných změn nejsou dány, neboť nebyla nijak doložena změna v osobách společníků dotyčné společnosti. Námitku o neplatnosti smlouvy o převodu obchodních podílů, na jejímž základě rejstříkový soud pravomocným usnesením rozhodl o výmazu stávajících společníků a zápisu jediného společníka, označil za nepřípustnou, neboť rejstříkový soud se platností smlouvy nutně zabýval při svém předchozím rozhodování. Pouze nad rámec uvedl důvody, pro které neshledal argumenty napadající platnost smlouvy za správné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítal v něm, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně argumentoval tím, že soud prvního stupně se měl zabývat platností předložené smlouvy bez ohledu na to, zda již byla zvažována v dřívějším řízení, a že odvolací soud nesprávně posoudil (ne)platnost smlouvy, která nebyla uzavřena v souladu s § 115 obchodního zákoníku.

Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelem zpochybněné závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad dohody o převodu obchodních podílů, postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť jsou významné pouze pro projednávanou věc. Z toho důvodu neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. S ohledem na to označil námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, za právně nevýznamnou a odkázal na své závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 541/2004.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání shledal, že v daném případě lze tuto přípustnost konstruovat jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z čehož vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen otázek právních, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a mohlo tak mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně nebo bylo-li rozhodnuto rozdílně oproti judikatuře vyšších soudů anebo pokud byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (viz ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud při posuzování námitky stěžovatele, zpochybňující právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy o převodu obchodních podílů, vázán zákonnými dovolacími důvody, dospěl k závěru, že řešení otázky výkladu ujednání obsažených ve smlouvě postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť má význam toliko pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nepovažoval rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.

Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře (srov. např.

III. ÚS 181/95

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usnesení č. 19, str. 345) dal jasně najevo, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění této podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tak výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu, jehož úlohou je mj. sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu (což je případ stěžovatele), ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů obecně. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního.

Do rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti, se Nejvyšší soud nedostal ani tím, že označil tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který se odmítl zabývat předloženými listinami svědčícími o neplatnosti smlouvy, za právně nevýznamné. Uvedené námitky stěžovatele jsou totiž ve skutečnosti namířeny proti skutkovým zjištěním, takže odmítnutí dovolání není v tomto případě výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov.

III. ÚS 643/06

,

III. ÚS 10/06

,

IV. ÚS 804/07

).

Nejvyšší soud tedy postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud proto neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat jeho závěr o nepřípustnosti dovolání. Sama skutečnost, že se stěžovatel s tímto závěrem neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Při hodnocení ústavnosti napadeného rozhodnutí je bez významu námitka délky trvání dovolacího řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ta by totiž mohla být za situace, kdy řízení již bylo pravomocně ukončeno, relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,

sp. zn. IV. ÚS 391/07

). Sama existence průtahů ve skončeném řízení k odstranění v něm vydaných rozhodnutí zpravidla vést nemůže, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 432/08

,

II. ÚS 532/04

). To platí s výhradou, že průtahy v řízení nebyla porušena jiná ústavní práva stěžovatele a že toto porušení mohlo ovlivnit obsah vydaného rozhodnutí, což se v projednávané věci nestalo a v ústavní stížnosti se to ani netvrdí.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v dovolacím řízení došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu