Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding alleged bias in contract validity ruling.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by TAMDA a.s. against lower court rulings declaring a debt assignment contract invalid due to uncertainty. The applicant argued that courts were biased toward the public insurer and failed to properly interpret the contract's specific terms regarding interest payments. The court dismissed the complaint as clearly unfounded, noting the applicant provided no evidence of judicial bias and that the lower courts correctly applied existing case law on contract certainty.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; § 26 Listiny základních práv a svobod; Constitutional complaints alleging judicial bias or lack of independence must be substantiated with concrete evidence, and mere formal declarations of bias without factual basis do not justify the rejection of such complaints.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecká ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 2. 2005 č. j. 11 C 278/2002-55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005 č. j. 15 Co 324/2005-73, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 č. j. 32 Odo 468/2006-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Z označených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení 6,984.008,82 Kč a rozhodl o nákladech tohoto řízení. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek je neplatná pro její neurčitost, neboť pohledávky, které měly být postoupeny, nebyly specifikovány a odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96 a sp. zn. 32 Odo 134/2005 řešící stejnou problematiku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti označenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soudy nepostupovaly ve věci zcela nestranně a nezávisle, neboť byly nepřípustně nakloněny žalované coby "veřejně prospěšné" instituci (Všeobecné zdravotní pojišťovně). Soudy neměly dle stěžovatele provést řádně zákonný výklad obsahu předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, kterým mohly být případné pochybnosti o neurčitosti smlouvy odstraněny. Postoupená část úroku z prodlení v celkové výši 6.984.008,82 Kč, resp. jednotlivé dílčí postoupené nároky na úrok z prodlení žalované s úhradou faktur Fakultní nemocnici Olomouc, byly označeny v příloze č. 1 předmětné smlouvy o postoupení pohledávek.
Zbytek vyúčtovaného úroku z prodlení (tj. celkem 7.825.620,18 Kč) si Fakultní nemocnice Olomouc ponechala, což žalovaná věděla a musela vědět. Na straně Fakultní nemocnice Olomouc byl zcela jednoznačný úmysl postoupit stěžovateli část úroku z prodlení ve výši 6.954.008,82,- Kč vyúčtovaného žalované fakturou č. 480024 v celkové výši 14.809.629,- Kč. Žalovaná tento úmysl Fakultní nemocnice Olomouc musela znát. Skutečnost, že účastníci předmětné smlouvy o postoupení pohledávek (Fakultní nemocnice Olomouc a stěžovatel) výslovně nevyznačili přímo do vlastního textu této smlouvy jednotlivé částky dílčích postupovaných úroků z prodlení, ale učinili tak v příloze této smlouvy, nemůže být bez dalšího důvodem neplatnosti této smlouvy pro její neurčitost.
Bližší specifikace postoupeného úroku z prodlení, resp. označení jednotlivých konkrétních částek dílčích úroků z prodlení, byla účastníky provedena zvlášť v listině, kterou účastníci učinili přílohou smlouvy a kterou stěžovatel předložil dodatečně soudu.I kdyby ve smlouvě, resp. její příloze nebyly výslovně specifikovány dílčí nároky-dílčí částky úroku za prodlení, nečinila by tato "vada" předmětnou smlouvu o postoupení pohledávek neplatnou z důvodu neurčitosti. Bylo možné platně postoupit část úroku z prodlení "v bloku" definovanou pouze celkovou částkou-součtem dílčích postoupených nároků, když taková byla vůle smluvních stran.
Stěžovatelka konečně rozporuje nákladový výrok napadených rozhodnutí v tom směru, že byla zcela neočekávaně nucena vynaložit nedůvodně značné sumy na náhradě nákladů řízení - nákladů právního zastoupení žalované, soudních poplatcích a nákladech vlastního právního zastoupení.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 3. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se nesprávného hodnocení určitosti či neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky v předmětném rozhodnutí, obvodní soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku, ze kterého je dostatečně zřejmé, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a z čeho vycházel. Ve výše označené věci bylo postupováno v souladu s platným právem a konstantní judikaturou. Obvodní soud odmítl pochybnosti stěžovatele o nestrannosti a nezávislosti rozhodovací činnosti, která měla být dle jeho tvrzení ovlivněna "velikostí a vlivem" žalované. Obvodní soud má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná a žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil taktéž Městský soud v Praze. Odkázal na svůj rozsudek, který považuje za věcně správný a na důvody v něm obsažené. Postupoval ve věci zcela standardně a jeho závěry, které podrobně rozvedl v napadeném rozhodnutí, zcela odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Pokud stěžovatelka vytýká postupu obecných soudů přílišný formalismus při posuzování věci, odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku, v němž podrobně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké konkrétní důvody jej vedly k rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je patrné, že smlouva o postoupení pohledávky neobsahovala specifikaci jednotlivých postupovaných pohledávek, a proti tomuto závěru stěžovatelka v dovolání mj. brojila a předkládala svůj názor na skutkový stav věci, který by při právním posouzení byl pro ni příznivý. Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není způsobilým dovolacím důvodem nedostatek týkající se skutkových zjištění. Dovolací soud se v odůvodnění usnesení (str. 3, posl. odst.) snažil vysvětlit, v čem spočívají nedostatky smlouvy o postoupení pohledávek.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatelka se dožadovala, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci předmětné smlouvy o postoupení pohledávky i z hlediska relevantní právní úpravy jednoduchého práva, nicméně její ústavní stížnost byla zcela prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,
sp. zn. II. ÚS 294/95
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala a maximálně rozvedla argumenty, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a důsledně vypořádaly, čímž v jejich postupu absentuje protiústavnost.
V této souvislosti Ústavní soud pro stručnost odkazuje kupř. na str. 3 napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3: "Vlastní smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2002 neobsahuje specifikaci jednotlivých dílčích faktur, které byly na žalobce převedeny, pouze odkazuje na přílohu č. 1 smlouvy. Příloha č. 1 pak obsahuje pouze seznam všech faktur, z nichž FN Olomouc vyúčtovala žalovanému úrok z prodlení, bez bližší specifikace jakých z těchto faktur se postoupení týká. Dodatečně předložené vyúčtování obsahující specifikaci jednotlivých faktur barevnými rámečky, bylo dle názoru soudu učiněno výlučně pro potřeby soudního jednání. Příloha č. 1 vlastní smlouvy o postoupení pohledávek tuto specifikaci neobsahuje. Takováto smlouva zakládá značnou právní nejistotu mezi účastníky, neboť žalovaný by v případě platnosti tohoto právního úkonu nevěděl, komu má plnit úrok z prodlení z každé konkrétní faktury."
Ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze lze zase poukázat na str. 2-3: "...smlouva o postoupení pohledávek musí být sama o sobě natolik určitá a konkrétní, aby z ní bylo zřejmé jednoznačně a způsobem srozumitelným i pro třetí osoby, které účastníky smlouvy nejsou, jaká konkrétní pohledávka v jaké výši je touto smlouvou postupována; je-li postupovaných pohledávek více, musí být takto individualizována každá z nich...Může-li být smlouva o postoupení pohledávek uzavřena pouze písemně a jinak nikoli, nepostačí shodná představa obou smluvních stran o tom, co vlastně je postupováno, nevyplývá-li to jednoznačně z písemné smlouvy, a tento nedostatek nelze zhojit ani dodatečně odkazem na jinou listinu, jež nedílnou součástí smlouvy podle její dikce není, ani provedením dokazování, jímž by měl být obsah vůle postupitele a postupníka prokázán... platně lze takto pohledávky postoupit pouze za předpokladu, že smlouva o postoupení pohledávek bude obsahovat konkrétní specifikaci jednotlivých pohledávek, které takovýto "blok" tvoří."
K námitkám stěžovatelky se nad rámec vyslovil i Nejvyšší soud: "předmětná smlouva o postoupení pohledávek ve výši 6,984.008,82 Kč obsahovala v příloze č. 1 seznam všech pohledávek (faktur) postupitele (Fakultní nemocnice O.) a z nich vyplývajících úroků z prodlení za žalovanou v celkové výši 14,809.629 Kč, aniž by byly označeny pohledávky, které tvořily celkovou sumu postupovaných pohledávek a toto určení žalobce učinil až v podání soudu ze dne 17. 12. 2002, přičemž tato listina s tímto určením nebyla součástí smlouvy. V této souvislosti pak dovolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v Soudních rozhodnutích č. 6/97, podle něhož jde-li o právní úkon, u něhož je pro jeho platnost vyžadována písemná forma, což podle § 524 obč. zák. platí pro smlouvu o postoupení pohledávky, musí určitost projevu vůle vyplývat z obsahu Listiny, na níž je právní úkon zachycen a nedostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu; od tohoto názoru se dovolací soud nemá důvod v posuzované věci odchýlit."
Pokud stěžovatelka namítala absenci nestrannosti a nezávislosti obecných soudů rozhodujících v její věci v tom smyslu, že by stranily vedlejší účastnici, nebyla tato námitka žádným argumentem podložena, stěžovatelka se omezila na pouhou formální deklaraci závěru. Není tak vůbec zřejmé, jak stěžovatelka k takovému závěru dospěla. Ústavní soud přitom sám ze své činnosti neshledal žádný důvod pro pochybnosti stran nepodjatosti obecných soudů v dané věci. Konečně ani na nákladových výrocích napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud ničeho protiústavního.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu