Constitutional Court dismisses complaint as unfounded regarding service of court fee notice to lawyer only.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a municipal court's decision to suspend proceedings due to an unpaid court fee. The applicant argued that serving the fee notice solely to their lawyer violated their right to a fair trial, citing previous rulings on civil procedure. The court distinguished this administrative case from prior civil rulings, noting that the current legal framework allows for additional payment opportunities, thus finding no constitutional violation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního; The court may serve procedural documents to a legal representative without violating the right to a fair trial when the legal framework permits the party to fulfill obligations later.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2005, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Poukázal na ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. V této souvislosti pak citoval nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 308/01
, který se zabýval výkladem § 49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2004, který, podobně jako shora citované ustanovení soudního řádu správního, uváděl, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. To se podle stěžovatele vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Podle stěžovatele není důvod, aby právní názor Ústavního soudu, obsažený v citovaném nálezu, nebyl vztahován též na doručování podle soudního řádu správního. Pokud tedy obecný soud doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci stěžovatele, a nikoli stěžovateli samotnému, a poté zastavil řízení v důsledku nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě, zjevně tímto postupem porušil právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatel také připomněl, že výzva k zaplacení poplatku byla městským soudem doručována jeho právnímu zástupci spolu s výzvou k doplnění kasační stížnosti v jedné obálce. Ten kasační stížnost doplnil, ale výzva k zaplacení soudního poplatku zůstala nepovšimnuta.
II. Z obsahu připojených soudních rozhodnutí se podává, že v řízení vedeném před Městským soudem v Praze (dále "městský soud") pod sp. zn. 38 Ca 126/2002, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, podal stěžovatel kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 8. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 22. Městský soud v usnesení ze dne 14. 10. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 34, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000,-- Kč do 3 dnů. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 10. 2004. Pro nezaplacení soudního poplatku, městský soud usnesením ze dne 3. 12. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 40, zastavil řízení o kasační stížnosti. V poučení uvedl, že "proti usnesení ve věcech poplatků vydaným soudy ve správním soudnictví není odvolání přípustné (§ 14 zákona o soudních poplatcích). Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 1 As 25/2005 -70, odmítnuta jako opožděná. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení chybělo, v rozporu se zákonem, poučení o opravném prostředku. Na základě úpravy obsažené v OSŘ (§ 204 odst. 2; § 240 odst. 3) pak pro případ absentujícího poučení o opravném prostředku dovodil prodloužení obecné lhůty k podání kasační stížnosti na čtyři týdny. Ani tuto lhůtu stěžovatel nedodržel.
III. Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Pokud jde o přípustnost návrhu, k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 117/2000
[Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Za situace, kdy možnost podání kasační stížnosti nebyla zřejmá ani městskému soudu, který by zejména měl znát příslušná procesní ustanovení, nelze klást stěžovateli k tíži, že nepodal, (resp. nepodal včas) kasační stížnost a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval. Ze shora uvedených důvodů tedy považuje Ústavní soud návrh stěžovatele za přípustný. Opačný postup by totiž znamenal odepření spravedlnosti a Ústavní soud by porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V další fázi se pak Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 68/93
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 308/01
s přesvědčením, že závěry v něm obsažené lze aplikovat i v jeho případě. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že doručil-li soud v řízení podle části páté OSŘ, účinné do 31. 12. 2002, výzvu k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení jen navrhovateli a pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil, porušil tím právo účastníka domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Právě uvedená věta poukazuje na ono základní rozlišovací kritérium, které je výslovně zmíněno v novějších rozhodnutích Ústavního soudu, tedy rozdíl mezi právní úpravou správního soudnictví podle části páté OSŘ ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě totiž nedávalo obecným soudům možnost vzít v úvahu dodatečné zaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 28. 1. 2004,
sp. zn. II. ÚS 671/02
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 455; nález ze dne 29. 5. 2003,
sp. zn. III. ÚS 715/02
, stejná sbírka, sv. 30, str. 189). V usnesení
sp. zn. II. ÚS 671/02
navíc Ústavní soud konstatoval, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle § 49 odst. 1 OSŘ vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté OSŘ ve znění do 31. 12. 2002. Ústavní soud shledal zásah do ústavně zaručených základních práv jen v těch případech, kdy správní soud, v režimu úpravy správního soudnictví platné do 31. 12. 2002, doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci, nikoli již účastníkovi řízení, a poté zastavil řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Podle tehdejší právní úpravy soud neměl možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat (nálezy
sp. zn. I. ÚS 308/01
a
sp. zn. III. ÚS 715/02
).
S odkazem na argumenty obsažené ve výše uvedených rozhodnutích dospěl Ústavní soud k závěru, že v této věci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu