Conc. Const. Court dismissed constitutional complaint regarding co-ownership division violating property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings that converted co-ownership into exclusive ownership for her sister. The applicant argued that the courts failed to assess the feasibility of dividing the house into units and violated her fundamental rights due to long-standing family conflict. The court held that general courts correctly applied civil law principles and that the Constitutional Court does not act as a super-review body for every error in lower court applications of sub-constitutional law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic is not a super-review instance for every error in the application of sub-constitutional law by general courts and will only intervene if a fundamental right is violated.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6c, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2005, čj. 33 C 127/2003 - 155, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, čj. 8 Co 2075/2005 - 195, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, čj. 22 Cdo 726/2006 - 217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. M. a stěžovatelky k domu a označeným pozemkům. Zmíněné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000,-- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Řízení o návrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo zastaveno. Stěžovatelka navrhla rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, čj. 8 Co 2075/2005 - 195, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Požadovala i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, čj. 22 Cdo 726/2006 - 217, kterým bylo její dovolání odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se svou sestrou - žalobkyní, byly podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, každá jednou polovinou. Protože mezi nimi nedošlo k dohodě, podala její sestra žalobu u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. S výsledkem řízení stěžovatelka nesouhlasí, protože nemělo dojít k vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním vlastnického práva její sestře za náhradu. Podle názoru stěžovatelky, rozdělení předmětného domu na bytové jednotky bylo možné jak z technického, tak i z právního hlediska. Obecné soudy se náležitě nezabývaly otázkou, nakolik by bylo životaschopné reálné rozdělení domu na bytové jednotky a nakolik by vzájemné vztahy obou stran dovolily tento postup. Pouze konstatovaly, že vzájemné vztahy účastnic řízení jsou dlouhodobě konfliktní, znemožňující účelné a řádné hospodaření se společnými nemovitostmi. V postupu obecných soudů tak došlo, podle stěžovatelky, k porušení jejího základního práva podle čl. 11 odst. 1, 4 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. M. a stěžovatelky k domu a pozemkům, specifikovaným ve výroku rozsudku. Nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000,-- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Řízení o návrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V souladu s ustanovením § 142 ObčZ se soud zabýval možností řešit spor reálným rozdělením předmětu spoluvlastnictví, tj. rozdělením domu na dva samostatné objekty. V daném případě však bylo znaleckým posudkem zjištěno, že klasické reálné rozdělení domu svislou dělící rovinou není možné. Zvažoval i rozdělení domu na dvě jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., což by bylo jak z technického i právního hlediska možné. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl okresní soud k závěru, že takové rozdělení realizovat nelze, zejména vzhledem k dlouhodobě narušeným vztahům mezi účastníky při užívání domu. Za situace, kdy žalobkyně a stěžovatelka spolu fakticky nekomunikují, za situace, kdy dochází ke konfliktům mezi stěžovatelkou a manželem žalobkyně, které dokonce musí řešit soud, soud uzavřel, že podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky splněny nejsou. Soud vzal v úvahu i zásadu, že by nikdo neměl být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví a být nucen k soužití s druhou osobou ve společném domě a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 559/2004. Při rozhodování, které ze spoluvlastnic dům přikázat, zohlednil skutečnost, že žalobkyně měla větší podíl na získání předmětných nemovitostí, větší měrou se podílela na výstavbě domu a je výlučnou vlastnicí přilehlé zahrady, kůlny i garáže.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, ke zjištěnému skutkovému stavu věci přiřadil správné právní závěry. Správně zhodnotil problematický poměr stěžovatelky a manžela žalobkyně jako dlouhodobě konfliktní, znemožňující účelné a řádné hospodaření se společnými nemovitostmi. Za tohoto stavu nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví se stěžovatelkou setrvala, jak to dovodil i okresní soud v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud nepochybil ani v otázce způsobu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nesplnění podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237odst. 1 písm. c) OSŘ. Odkázal na svůj právní názor, obsažený v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 559/2004, podle něhož soud možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému řešení pouze v případě, jsou-li vztahy mezi účastníky po delší dobu nekonfliktní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů ve věci. Její argumentace se odvíjí zejména na úrovni podústavního práva a nepřináší žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, kromě odkazů na zmíněné články Listiny. Nesouhlasí s aplikací ustanovení § 142 ObčZ ze strany obecných soudů a považuje ji za jsoucí v rozporu s ochranou vlastnického práva, která je zakotvena v Listině základních práv a svobod.
V této souvislosti je nutno připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat každé jejich (stěžovatelkou tvrzené) pochybení. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že k porušení žádného základního práva stěžovatelky nedošlo. S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněná rozhodnutí obecných soudů tyto požadavky splňují. Ve svých rozhodnutích vyšly soudy z provedených důkazů, se všemi argumenty stěžovatelky se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o ustanovení § 142 občanského zákoníku, které vyložily a aplikovaly ústavně konformním způsobem. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu