Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court ruling on contract interest interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by the City District of Prague 2 against a lower court's judgment. The applicant argued that the court's interpretation of a contract clause regarding interest rates violated her fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected this claim, ruling that the lower court correctly applied the principle that contractual intent must align with the language used and cannot be arbitrarily expanded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 35 odst. 2 občanského zákoníku; The court's interpretation of a contractual clause is valid if it aligns with the parties' expressed intent and language, and the Constitutional Court cannot override a lower court's reasoned assessment within these bounds.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Městské části Praha 2, nám. Míru 20, 120 39 Praha 2, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 30 Co 386/2007-86, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. To dle obsahu návrhu v části, v níž v odvolacím řízení změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2007 č. j. 17 C 219/2005-58 ve výroku o věci samé ohledně částky 12.370,75 Kč tak, že v tomto rozsahu se žaloba (navrhovatelky) zamítá.
Jak se podává z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, citovaný výrok podložil odvolací soud argumentací spočívající v tom, že v daném případě šlo o vztah upravený toliko příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pročež nebylo možno vedle zákonných úroků z prodlení sjednat i smluvní úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Od právního názoru obvodního soudu se odvolací soud odchýlil v tom směru, že (ve smyslu jazykového vyjádření) jednoznačné ujednání mezi stranami smlouvy o smluvních úrocích z prodlení nelze dle něj s poukazem na § 35 odst. 2 občanského zákoníku vykládat jako ujednání o smluvní pokutě.
Navrhovatelka ve svých stížnostních bodech s těmito rozhodovacími důvody nesouhlasí, když výkladu smluvně projevené vůle podle jejího názoru svědčí vyvození závěrů odlišných; totiž takových, že je co do jejího obsahu možno projevenou vůli účastníků smlouvy posoudit jako ujednání o smluvní pokutě, z čehož se následně patří vyvodit i závěr o přisouzení částky odpovídající zamítnuté části jejího žalobního návrhu.
Vycházeje z tohoto svého přesvědčení, navrhovatelka tvrdí, že tímto výkladem právních předpisů, resp. právního úkonu došlo ze strany Městského soudu v Praze k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a porušení čl. 90 odst. 1 věty první Ústavy ČR. Z toho důvodu se domáhá, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv, jichž se navrhovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. S jejími námitkami uplatněnými již před odvolacím soudem se Městský soud v Praze řádně vypořádal, pročež na odůvodnění jeho rozsudku postačí jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat.
Dle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Jak plyne z jeho judikatury, kterou Městský soud v Praze náležitě reflektoval, Ústavní soud v mezích tohoto ustanovení a v intencích zásady vigilantibus iura zastává stanovisko, že "vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto jen takto vykládat; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat" (nález
sp. zn. III. ÚS 104/04
, obdobně usnesení
sp. zn. I. ÚS 817/07
ze dne 10. srpna 2007). Z mezí tohoto přístupu Městský soud v Praze při posouzení předmětného smluvního ujednání jakkoliv nevykročil. Při svém (hodnotícím) úsudku se pohyboval v rámci argumentačního pole vymezeného konkrétními relevantními okolnostmi, tj. jazykově vyjádřeným obsahem smlouvy, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tento úsudek bez dalšího "přehodnocovat".
O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě tudíž evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další), ani potom o interpretaci ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
).
V důsledku toho posoudil Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu