Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, ruling ordinary courts did not violate fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings ordering her to sign a property transfer agreement. The applicant argued that the courts failed to prove her acquisition of property violated current laws and infringed her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court dismissed the appeal because it serves as a third instance, not a review of ordinary court fact-finding, and found no constitutional violation occurred.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court rejects constitutional complaints that merely contest the legal conclusions of ordinary courts without demonstrating a violation of fundamental rights, as it does not function as a third instance for reviewing factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. U., zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou v Brně, Foltýnova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 3526/2006-204, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005 sp. zn. 38 Co 101/2005 a Městského soudu v Brně ze dne 27. července 2004 č. j. 29 C 137/92-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Městským soudem v Brně bylo v záhlaví citovaným rozsudkem uloženo stěžovatelce uzavřít s vedlejšími účastníky (v řízení před obecnými soudy žalobci) dohodu o vydání nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví citovaným rozsudkem tuto povinnost stěžovatelky potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace zákona č. 87/1991 Sb. Podle jejího názoru v řízení před obecnými soudy nebylo především prokázáno, že by nabyla vlastnictví k nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy, za nesprávný považuje také závěr soudů ohledně povinnosti vydat dům, popírá svou pasivní legitimaci ve sporu. V rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení jejího práva daného čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze shora označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že původní žalobci podali včas výzvu k vydání věcí specifikovaných ve zmíněných rozhodnutích, a když na tuto výzvu nebylo reagováno, byla v zákonem stanovené lhůtě z jejich strany podána žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti. Soud prvního stupně ve výše citovaném rozsudku uložil stěžovatelce povinnost tuto dohodu uzavřít. Krajský soud ve shora označeném rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházeje z názoru, že v této restituční věci jsou žalobci oprávněnými osobami na základě zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně prohlášení původních vlastníků nemovitostí o neplatnosti kupní smlouvy, učiněného v roce 1974 před Obvodním národním výborem Brno II, měl odvolací soud za to, že nemohlo podle tehdy platné právní úpravy vyvolat žádné právní účinky a jde o převzetí věci státem bez právního důvodu, takže jsou splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o stěžovatelku, odvolací soud byl toho názoru, že je v tomto sporu pasivně legitimovanou, neboť nabyla nemovitosti se svým manželem od státu smlouvou z 21. 6. 1976, registrovanou bývalým státním notářstvím Brno-město. Při převodu těchto nemovitostí na manžele U. (podle prohlášení stěžovatelky v průběhu řízení je na základě dohod o vypořádání BSM výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti) nebylo postupováno dle čl. 2 směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí a nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi jejich dosavadním vlastníkům. Odvolací soud dovodil, že manželé U. získali předmětnou nemovitost v rozporu s právními předpisy a že stěžovatelku je tedy třeba považovat za osobu povinnou dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o pozemky, odvolací soud vycházel z právního názoru, že vydání těchto pozemků nebrání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť je nyní má v držení osoba, která právo osobního užívání k nim získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na uvedených pozemcích za podmínek stanovených v citovaném zákoně.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud vycházel v tomto dovolacím řízení ze závěrů dřívějšího rozsudku dovolacího soudu v této právní věci ze dne 22. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 1229/96, ohledně námitek stěžovatelky a interpretace zákona č. 87/1991 Sb., a z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 15/98
. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené v záhlaví citovaném usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a konstatuje, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a že napadená rozhodnutí jsou protiústavní i z hlediska jejich rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud i Nejvyšší soud se podrobně zabývaly argumentací stěžovatelky a příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., jakož i platností a účinností Směrnice Ministerstva financí, která upravovala podmínky pro prodej nemovitostí v době, kdy je stěžovatelé od státu koupili. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, procesní práva stěžovatelů, jako účastníků řízení, byla plně respektována. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny, protože k porušení žádného ze základních práv stěžovatelů, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti, zjevně nedošlo. Důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu tak není dán.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu