Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 264/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.264.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint claiming criminal complaint filing violates freedom of expression and property rights.

Numero d'incarto III.ÚS 264/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by three individuals and a company against police and prosecutor decisions to delay or dismiss criminal reports. The applicants argued that the authorities failed to properly weigh circumstances and violated their rights under Articles 10 and 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that filing a criminal report does not realize subjective rights and that the state's decision to prosecute is exclusive to public prosecutors, leaving no constitutional basis for a victim to demand criminal proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 159a of the Criminal Procedure Act; Article 10 and Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Filing a criminal report does not realize subjective rights, and the state's decision to prosecute is exclusive to public prosecutors, meaning a victim has no constitutional right to demand criminal proceedings against the person who caused harm.

Parole chiave

Generato dall'IA
criminal report filing freedom of expression property rights public prosecutor competence constitutional complaint dismissal ne bis in idem victim's rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 10, paragraphs 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36, paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 159a of the Criminal Procedure Act
Section 148, paragraph 1, letter c) of the Criminal Procedure Act
Navazujícím usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst.
Section 2, paragraphs 4, 5 and 6 of the Criminal Procedure Act
§ 150, § 206 a § 209 tr.
Section 80, paragraph 1 of the Constitution
Section 2, paragraph 8 of the Criminal Procedure Act
§ 150, § 206 a § 209 tr.
Article 90 of the Constitution
Article 40, paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 1, paragraph 1 of the Criminal Procedure Act
§ 150, § 206 a § 209 tr.
Section 1, paragraph 2 of the Criminal Procedure Act
§ 150, § 206 a § 209 tr.
Article 39 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Section 87, paragraph 1, letter d) of the Constitution
Section 134 of the Criminal Procedure Act
, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritérií plynoucích z § 134 tr.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) H. V., B) M. M. a C) společnosti Agentura MM Praha, s. r. o. se sídlem Sportovní 122, Řitka, právně zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Krajánkova 12, Praha 4, proti rozhodnutí Policie České republiky Obvodního ředitelství Praha II, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 18. 10. 2007 č. j. ORII-4528/TČ-73-2007 a proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 ZN 3186/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé napadají postup orgánů uvedených v záhlaví, neboť jím mělo být zasaženo do jejich ústavním pořádkem chráněných základních práv dle článku 10 odst. 1 a 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina")

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a z jeho příloh, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu podle ust. § 159a tr. řádu rozhodnuto o odložení věci trestního oznámení stěžovatelů pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle ust. § 206 tr. zákona, poškozování cizích práv dle ust. § 209 tr. zákona a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu ve smyslu ust. § 150 tr. zákona, a to v souvislosti s článkem, který byl uveřejněn v týdeníku Rytmus života dne 5. 3. 2007. Navazujícím usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelů proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu o odložení věci.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s postupem výše uvedených orgánů, s jejich právními názory i s jejich skutkovými zjištěními ohledně právní kvalifikace jednání dle ust. § 150, § 206 a § 209 tr. zákona. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě nebylo orgány činnými v trestním řízení, především ze strany dozorového orgánu, postupováno v souladu s ust. § 2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. řádu. Dle názoru stěžovatelů nebyly pečlivě uváženy všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich logickém souhrnu a současně ze strany dozorového orgánu nebyla věc projednávána s plným šetřením práv a svobod stěžovatelů zaručených Listinou. Výše uvedené stanovisko stěžovatelé ve svém návrhu obsáhle odůvodňují a podrobně polemizují s jednotlivými argumenty, jež orgány činné v trestním řízení uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, napadených ústavní stížností. Stěžovatelé popisují obsáhle neseriózní praktiky bulvárního tisku a poukazují na újmu, jež jim uvedeným článkem i dalšími podobnými články údajně byla způsobena, přičemž orgány činné v trestním řízení dle názoru stěžovatelů uvedené nekalé praktiky bulvárního tisku tolerují v úmyslu vyhnout se složitému vyšetřování a obtížnému dokazování.

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelů proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatelů rozhodl o odložení věci ve smyslu ust. § 159a odst. 1 tr. řádu a dále proti rozhodnutí dozorujícího státního zástupce o zamítnutí příslušného opravného prostředku. Ústavní soud se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ust. § 159 a 159a tr. řádu zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 921/06

,

II. ÚS 349/06

,

III. ÚS 221/08

atd.).

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v případech jako je věc právě projednávaná opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro odložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení.

Lze dovodit z článku 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz § 1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci

sp. zn. I. ÚS 84/99

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 361/96

,

I. ÚS 445/05

,

III. ÚS 585/07

.

Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil.

Lze shrnout, že podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 8/03

, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritérií plynoucích z § 134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu