Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding repeated representation restriction violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint challenging the restriction on legal representation by a layperson appearing in multiple cases. The applicant argued this violated his right to legal aid and fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the restriction is a valid legislative measure to prevent the abuse of the layperson's representative institution for systematic profit, and the lower courts applied the law correctly without arbitrary interpretation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 27 odst. 2 občanského soudního řádu; § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The restriction on laypersons representing clients in multiple cases does not violate the right to a fair trial if it serves the legitimate aim of preventing the abuse of the layperson's representative institution for systematic profit.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Plzeňská 1700/9, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 35 Co 280/2007 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. 21 P 32/2006, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 27 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu nesprávnou aplikací ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. bylo upřeno jak právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož má stěžovatel za to, že sama část ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s Listinou, navrhl s odkazem na § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rovněž její zrušení.
Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že se nepřipouští zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem L. P. s odůvodněním, že jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§ 27 odst. 2 o.s.ř.). K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že u obecného zmocněnce stanoví zákon mimo jiné podmínku, aby nevystupoval jako zástupce v různých věcech opětovně. Uvedená podmínka má dle soudu zabránit zneužití tohoto institutu k soustavné výdělečné činnosti v oblasti poskytování právní pomoci, která je vyhrazena advokátům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že v případě jeho obecného zmocněnce L. P. se nejedná o výdělečnou činnost, natož soustavnou. Podle názoru stěžovatele je právě on vzhledem ke svým osobním zkušenostem a své angažovanosti ve skutečném prosazování práv dětí tou nejvhodnější osobou pro jeho zastupování v opatrovnickém sporu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku.
Námitkou porušení čl. 37 odst. 2 Listiny ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikací v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. usnesení ve věcech
sp. zn. I. ÚS 12/01
,
I. ÚS 698/04
) a dospěl k závěru, že namítaný článek Listiny (podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení) "na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Nevyužije-li účastník řízení tohoto práva a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů", a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle § 27 o. s. ř. "Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení opětovnosti je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí" (viz usnesení ze dne 4. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 698/04
). Účastník má vždy možnost zvolit si zástupcem advokáta nebo obecného zmocněnce (§ 27 o. s. ř.), který před soudem nevystupuje opětovně.
Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se v daném případě od těchto vyslovených názorů odchýlit a námitka stěžovatele vycházející z čl. 37 odst. 2 Listiny je tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 1 Listiny; zda tedy užitým výkladem ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. rozhodnutí ve věci
sp. zn. III. ÚS 269/99
).
V posuzované věci - vzhledem k výše prezentovaným názorům - se nejedná již o nic jiného, než zda se obecné soudy nedopustily výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř.), jestliže za základ svého rozhodnutí pojaly závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Výklad rozhodného pojmu "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný závěr, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu).
Tak tomu v dané věci zjevně není; stěžovatel v sledovaném směru ostatně neuplatňuje ani námitky interpretační, ani skutkové.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soud užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnil a zakotvil ve zjištěních, která nebyla zpochybněna. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.
Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je tudíž zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu