Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1839/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1839.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming theft conviction violated fair trial rights and presumption of innocence.

Numero d'incarto IV.ÚS 1839/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant challenging his conviction for theft and suspended sentence. The applicant argued that lower courts failed to properly weigh conflicting testimonies and misapplied the presumption of innocence regarding the value of stolen goods. The court found no evidence of arbitrary judicial conduct or violation of fundamental rights, noting that the lower courts thoroughly examined the case and provided adequate reasoning.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud napadená rozhodnutí postrádají způsobilost porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint presumption of innocence fair trial rights theft conviction judicial review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 37
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 40
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 39

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. T., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Širilovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Milíčova 16, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006, č.j. 12 T 116/2005-135, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č.j. 3 To 233/2006-193, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. března 2007 č.j. 3 Tdo 97/2007-222, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na presumpci neviny, zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. O odvolání rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě tak, že odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel popsal okolnosti, za nichž mělo dojít k jednání, pro které byl shledán vinným ze spáchání trestného činu a odsouzen. Stěžovatel uvedl, že k vadným závěrům měly obecné soudy dospět na základě nesprávného zhodnocení jednání. Stěžovatel, společně s dalšími dvěma osobami, poté, co se marně domáhal uspokojení své pohledávky na poškozeném, vzal do zástavy část vybavení poškozeného, ale i třetí osoby. Tímto jednáním však nebyla, dle názoru stěžovatele, naplněna materiální stránka trestného činu. V řízení rovněž nebyla prokazatelně zjištěna výše způsobené škody, přičemž hodnota odcizených věcí byla podle stěžovatele nižší než 5.000,- Kč.

Podle stěžovatele obecné soudy řádně nezhodnotily veškeré okolnosti, nevypořádaly se se skutečností, že poškozený opakovaně změnil svoji výpověď, přičemž se jedná o osobu trestanou, což obecné soudy rovněž nezohlednily. Při posuzování věci tak stály proti sobě výpovědi stěžovatele a poškozeného, resp. svědkyně. V dané věci tak nesprávným posouzením došlo k porušení zásady in dubio pro reo ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 429/03

.

Ke stanovené škodě stěžovatel uvedl, že obecné soudy špatně vyhodnotily znalecké posudky ve vztahu k výpovědi znalce a rovněž iniciativu stěžovatele při zajišťování znaleckého posudku. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 116/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout, a to z následujících důvodů.

Jak je patrné ze spisu i z napadených rozhodnutí, stěžovatel se, společně s dalšími dvěma osobami, dostavil do kanceláře nepřítomného poškozeného, který byl se svým dluhem stěžovateli v prodlení, a odvezl část zařízení provozovny poškozeného jako zástavu za dluh. Své jednání odůvodnil tím, že měl na dlužnou částku směnku a vzetí zástavy bylo s poškozeným (dlužníkem) dohodnuto.

Jakkoliv Ústavní soud může vzít v úvahu pohnutky, které stěžovatele vedly k jeho jednání, není možné pominout fakt, že toto jednání je zákonem označeno jako protiprávní. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Pokud stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže, bylo povinností orgánů činných v trestním řízení o této věci rozhodovat s přihlédnutím ke všem okolnostem. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly, své závěry řádně odůvodnily.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně jeho trestné činnosti a dovozuje tím, že soudy zasáhly do jeho základních práv. Věcné námitky se shodují s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a vypořádaly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Tato okolnost však sama o sobě není způsobilá dosáhnout významu, který jí stěžovatel svým podáním k Ústavnímu soudu přisuzuje.

Ani odkaz stěžovatele na judikát Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 429/03

neshledal čtvrtý senát jako případný. V postupu soudů nenalezl libovůli případně přehlédnutí ústavně právního významu práv na osobní svobodu.

Ústavní soud v této souvislosti opakovaně poukazuje na skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).

Ústavní soud za daného stavu věci neshledal v postupu obecných soudů nic, co by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho naříkaných právech. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily a pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, taková rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za vadná.

Při posuzování věci Ústavní soud vycházel z toho, že ústavní stížnost je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou, pokud napadená rozhodnutí postrádají způsobilost porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět další kontrolu zákonnosti vydaných soudních rozhodnutí, ani nahrazovat jejich hodnocení svým vlastním. Případným porušením běžných práv se zabývá Ústavní soud pouze pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V projednávané věci taková situace nenastala.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu