Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3154/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.3154.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as mere disagreement with lower court arguments violates no fundamental rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 3154/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued that the courts violated his fundamental rights by refusing to accept his specific legal arguments, but the court found this merely a dispute over legal interpretation. The court ruled that disagreement with judicial reasoning does not constitute a violation of constitutional rights unless specific constitutional guarantees were breached.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud stěžovatel pouze tvrdí, že soudy nepřihlédly k jeho argumentaci, neboť takové nesouhlasení s rozhodnutím neukazuje na zásah do základních práv a svobod.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fundamental rights violation judicial reasoning disagreement legal argument rejection Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. O. J., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, č.j. 29 Odo 1039/2006-126, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, č.j. 14 Cmo 436/2005-107, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, č.j. 14 Cm 89/2000-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech stupňů netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení o ústavní stížnosti známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na argumentaci, kterou uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy. Ze skutečnosti, že soudy k této argumentaci nepřihlédly a nedaly stěžovateli za pravdu, vyvozuje stěžovatel porušení svých základních práv a svobod. Nad tento rámec stěžovatel neuvádí nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Jedná se tedy pouze o polemiku s napadenými rozhodnutími obecných soudů a to navrch polemiku opakovanou, neboť s tvrzeními a námitkami stěžovatele se již vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Fakt, že stěžovatel se s napadenými rozhodnutími neztotožňuje, nemůže být bez dalšího vyhodnocen jako zásah do sféry jeho základních práv.

Ústavní soud soustavně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z obsahu podání stěžovatele nevyplývá, v čem by měl zásah do jeho základních práv spočívat, nepočítáme-li námitku, že soudy se nepřiklonily ke stěžovatelově argumentaci. Tato námitka ovšem, jak výše rozvedeno, sama o sobě na zásah do základních práv stěžovatele neukazuje. Zároveň po prostudování napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádnou známku toho, že by stěžovatelova ústavním pořádkem zaručená práva byla porušena jiným způsobem, než naznačuje ústavní stížnost.

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud konstatuje neopodstatněnost ústavní stížnosti vzhledem ke všem napadeným rozhodnutím, přestože dovolání podané stěžovatelem nebylo přípustné a nelze jej tedy za poslední procesní prostředek ochrany práv stěžovatele považovat. S ohledem na tuto skutečnost by ústavní stížnost vůči rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu byla podána opožděně. Ústavní soud však přihlédl k nedostatečnému poučení, kterého se stěžovateli dostalo odvolacím soudem v otázce dovolání, a zabýval se věcně všemi napadenými rozhodnutími.

Ústavní soud tedy uzavírá, že k porušení stěžovatelových základních práv a svobod napadenými rozhodnutími nedošlo a nezbývá než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu