Constitutional Court dismisses social benefit reduction claim citing statutory income definition and lack of procedural violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the plaintiff's constitutional complaint against administrative decisions reducing her social assistance. The court found that the lower courts correctly applied the statutory definition of income, which includes housing subsidies, and that the plaintiff failed to demonstrate a procedural violation. Consequently, the court ruled that the reduction was lawful and did not infringe upon the right to material security or fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts correctly applied statutory definitions of income and the plaintiff failed to substantiate procedural violations or demonstrate that the decision lacked logical consistency.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. K., zastoupené JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou v Kolíně II, Politických vězňů 44, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 42/2005-47 ze dne 20. 4. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 42/2005-47 ze dne 20. 4. 2006, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, č.j. 80 74/2005/SOC ze dne 17. 10. 2005. Rozhodnutím krajského úřadu bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Labem č.j. 674/90/05 ze dne 18. 8. 2005, kterým byla stěžovatelce snížena dávka sociální péče na částku 2.026,- Kč a zamítnuto její odvolání. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 26, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení a práva na zajištění prostředků pro občany, kteří nemohou získávat bez své viny prostředky pro potřeby prací, spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech.
Podle jejího názoru k prvotnímu zásahu do uvedených základních práv došlo již rozhodnutím Městského úřadu v Týnci nad Cidlinou tím, že rozhodl o snížení peněžité dávky sociální péče, což úřad odůvodnil především zvýšením příspěvku stěžovatelce na bydlení. O tuto skutečnost však prý nelze razantní snížení dávky opírat. Stěžovatelka tvrdí, že správní úřad přistoupil k dokazování ve věci ryze formalisticky, zejména pokud jde o otázku jejích skutečných nákladů na domácnost. Skutečné náklady na domácnost se neskládají pouze z částek určených na nájemné, otop a plyn, ale je zapotřebí zahrnout i další náklady, které s provozem domácnosti a její údržbou souvisejí. Stěžovatelka kromě toho již v řízení před správními úřady uváděla, že nemůže skutečné náklady na domácnost prokázat, protože již několik měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí jí nebyla dávka vyplácena a nemohla tak nakoupit potřebné služby a jejich úhradu prokázat. Stěžovatelka uváděla tyto skutečnosti i před obecnými soudy, ty se však s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly.
Stěžovatelka odkázala i na své původní podání, kde tvrdila, že podle právní úpravy platné v době rozhodování představuje správná výše dávky sociální potřebnosti částku 4.300,- Kč a pokud občan nemá příjem dosahující této částky, je ve stavu hmotné nouze.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
II. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rovněž setrval na odůvodnění a závěru vysloveném v napadeném rozsudku a plně na ně odkázal. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelce k případné replice nezasílal.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 Cad 42/2005 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala "změny" rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, č.j. 80 74/2005/SOC ze dne 17. 10. 2005, jímž tento úřad potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Labem č.j. 674/90/05 ze dne 18. 8. 2005, kterým byla stěžovatelce snížena dávka sociální péče na částku 2.026,- Kč a zamítnuto její odvolání. Městský soud v Praze vycházel ze zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), ze zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociální potřebnosti") a ze zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu"). Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že krajský úřad postupoval v souladu s výše uvedenými právními předpisy, započetl stěžovatelce nezbytné náklady na domácnost a zohlednil výši příjmů (poskytovaného příspěvku na bydlení ve výši 728,- Kč podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Dávka byla podle názoru městského soudu poskytována ve výši, která je nutná k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k úhradě nezbytných nákladů na domácnost, nikoliv však ve výši životního minima, neboť zákon o sociální potřebnosti nestanoví, že dávka sociální péče poskytovaná z důvodu sociální potřebnosti se vyplácí ve výši životního minima stanoveného zákonem o životním minimu. V daném případě - uzavřel Městský soud v Praze - skutečné náklady na domácnost jsou mnohem nižší, než zákonem stanovená částka životního minima.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007 zamítnuta. Nejvyšší správní soud poukázal na svou rozhodovací praxi; uvedl, že dávky sociální péče jsou poskytovány podle zákona o sociální potřebnosti a k částkám uvedeným v zákoně o životním minimu se pouze přihlíží, stejně jako k dalším zjištěným skutečnostem. Částky stanovené tímto zákonem nejsou závazným limitem, který by musel být dodržen bez ohledu na skutečný stav. Částka stanovená zákonem o životním minimu k zajištění nezbytných nákladů na domácnost nemusí být v této výši přiznána, pokud nezbytné náklady sociálně potřebné osoby jsou ve skutečnosti jiné (nižší). Poskytnutí nižší částky, než stanoví zákon o životním minimu, neznamená, že osoba není sociálně potřebná, ale že míra jejích potřeb je nižší než zákon předpokládá. Nejvyšší správní soud poukázal v této souvislosti na čl. 30 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval procesními námitkami stěžovatelky a neshledal je důvodnými.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, práva na přiměřené hmotné zabezpečení a práva na zajištění prostředků pro občany, kteří nemohou získávat bez své viny prostředky pro potřeby prací, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem orgánů veřejné moci. Tvrdí, že dávka sociální potřebnosti jí má být vyplácena ve výši vypočtené podle zákona o životním minimu. Ústavní soud tomuto názoru stěžovatelky nemohl přisvědčit. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svých rozhodnutí správně a přesvědčivě vyložily, proč dospěly k závěru, že žaloba je nedůvodná. Jejich závěry v zásadě spočívají v tom, že sociální potřeby, jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost, jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí a není jejím účelem poskytovat více, než je potřeba nezbytná, stávající a skutečně existující. Podle přesvědčení Ústavního soudu není důvodu - ani z hlediska ústavnosti - se od těchto závěrů odchylovat.
Stěžovatelka se v prvé řadě dovolává čl. 30 Listiny. Zde však nelze přehlédnout, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z obecného hlediska lze konstatovat, že se zde stát typicky projevuje v podobě tzv. "sociálního státu", který se snaží - mimo jiné - o zajištění nezbytné životní úrovně všech subjektů tohoto základního práva. Konkrétně jsou situace, předvídané citovaným článkem, řešeny v řadě právních předpisů, z nichž nejdůležitější byly uvedeny výše; v jejich interpretaci a aplikaci příslušnými orgány veřejné moci neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Ústavní soud přisvědčil názoru Nejvyššího správního soudu, že z citovaných právních předpisů nelze dovodit povinnost státu poskytnout sociálně potřebné osobě přesně a právě takové částky, které jsou stanoveny zákonem o životním minimu. Hranice dané tímto zákonem jsou stanoveny jako orientace pro posouzení postavení jedince z hlediska jeho sociálních potřeb, avšak vždy s přihlédnutím ke konkrétní situaci, která v daném případě vznikla. Současně je také nutno přihlédnout ke všem "příjmům", jež má sociálně potřebná osoba k dispozici. Co se - pro účely posuzování sociální potřebnosti - považuje za příjmy osoby sociálně potřebné, nelze posuzovat podle obecného významu slova "příjem", ale vždy ve smyslu příslušných právních předpisů; ty tento pojem definují (s přesným určením k posouzení sociální potřebnosti) jako veškeré platby, které posuzované osobě přicházejí z různých zdrojů a jež může využít pro svou potřebu. Jednoznačně je proto zapotřebí příspěvek na bydlení, poskytovaný podle zákona o státní sociální podpoře, do příjmů příslušné osoby započíst. Pokud tak správní úřady učinily a soudy tento postup schválily, jednalo se postup v souladu s platnou právní úpravou a korespondující i smyslu uvedeného ustanovení Listiny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 30 Listiny nedošlo.
Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 26 odst. 3 Listiny, tj. porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, pokud si občan nemůže prostředky k obživě zajistit vlastní prací. Uvedené ustanovení se podle názoru Ústavního soudu netýká práva na pomoc občanovi, který se ocitl v hmotné nouzi (toto právo je garantováno čl. 30 - viz výše), ale vztahuje se k zajištění uchazeče o zaměstnání, kterému úřad práce nebyl schopen zprostředkovat zaměstnání. V hranicích daných zákonem (viz čl. 41 Listiny) pak úřad práce poskytuje podporu v nezaměstnanosti. Po vyčerpání podpůrčí doby (podpory v nezaměstnanosti) je dále osoba, která nemá příjem z výdělečné činnosti, podporována dávkami sociální péče. Napadenými rozhodnutími proto nemohl být porušen ani článek 26 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka rovněž dovozovala porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že obecné soudy neposkytly jejím právům dostatečnou soudní ochranu. To však nijak nekonkretizovala. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž nelze obecně považovat za porušení práva na soudní ochranu, jestliže stěžovatel neměl ve své věci úspěch a obecné soudy se k jeho stanovisku nepřiklonily. Tento konstantní závěr lze plně aplikovat i na předmětnou věc. Stěžovatelka neuvádí konkrétní připomínky k procesnímu postupu obecných soudů a její argumentace je zaměřena toliko na věcné otázky, z nichž soudy při rozhodování o její žalobě vycházely.
Jak bylo již uvedeno výše, obecné soudy aplikovaly potřebné právní předpisy a vyložily je způsobem ústavně konformním. Dokazování provedly v rozsahu dostatečném, provedené důkazy řádně zhodnotily a vyvodily z nich odpovídající skutkové zjištění. V jejich činnosti nelze nalézt - ve smyslu ustálené judikatury - ani rozhodování svévolné ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ani z tohoto hlediska tedy porušení článku 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, nelze dovozovat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na své usnesení ze dne 12. 1. 2001,
sp. zn. I. ÚS 319/2000
, jež se týká věci srovnatelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu