Constitutional Court dismisses tax appeal as obviously unfounded due to procedural defects not violating fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the taxpayer's constitutional complaint without a merits review, deeming it obviously unfounded. The taxpayer argued that the tax authority violated fundamental rights by proceeding with a representative lacking full power of attorney and failing to communicate directly with the taxpayer. The court ruled that the administrative courts correctly concluded that the representative's actions were sufficient to protect the taxpayer's rights and that the taxpayer's inactivity could not be blamed on the authority.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without examining the merits if the complaint is clearly without foundation based on the content of the challenged decisions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2007, čj. 7 Afs 65/2006-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, čj. 7 Ca 235/2003-62, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. července 2003, čj. FŘ - 2550/11/01, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 31. října 2000, čj. 82975/00/011931/4152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 31. října 2000, čj. 82975/00/011931/4152, kterým byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995. Stěžovatel sumarizuje procesní historii svého případu a dále shrnuje důvody jím tvrzené protiústavnosti, které jsou v podstatě totožné s důvody, které již neúspěšně uplatnil v kasační stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález
I. ÚS 68/93
, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123).
Prvou námitkou stěžovatele je to, že řízení před správcem daně bylo poznamenáno zásadními procesními vadami, neboť správce daně jednal s osobou, která nebyla vybavena řádnou plnou mocí. Stěžovatel snáší formální vady plné moci, které mají založit její neplatnost. Ústavní soud nicméně nevidí nic protiústavního na právním závěru, k němuž dospěly oba správní soudy, totiž na závěru o účelovosti námitek stěžovatele vznesených v situaci, kdy osoba zmocněná neomezenou plnou mocí k zastupování stěžovatele před správcem daně nepostupovala tak, aby dostatečně ochránila jeho práva. Jak upozornil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, "stěžovatel nemůže svoji nečinnost v daňovém řízení, která byla příčinou pro následný postup správce daně a stanovení mu daně dle pomůcek, změnit lichou námitkou o neplatnosti plné moci a zvrátit tak výsledek daňového řízení, kdy mu byla stanovena daň bez jeho součinnosti, neboť jeho pasivita nemůže být přičítána k tíži správce daně".
Ústavní soud tedy neshledal nic protiústavního na právním závěru správních soudů, že správce daně řádně postupoval podle § 17 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož "má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci." Protože v daném případě byl zástupce vybaven neomezenou plnou mocí, doručovalo se podle zákona toliko danému zástupci, a argumenty stěžovatele jsou proto liché. Jak uvádí Nejvyšší správní soud, poté, co stěžovatel správci daně oznámil výpověď plné moci, bylo v řízení jednáno již jen s ním osobně.
Nejvyšší správní soud se ústavně konformně vypořádal též s námitkou stěžovatele (uplatněnou jak v kasační, tak v ústavní stížnosti) o tom, že správce daně měl jednat za trvající pasivity zástupce stěžovatele přímo se stěžovatelem. Nejvyšší správní soud odkázal na ust. § 10 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož jedná správce daně se zastoupeným daňovým subjektem pouze, jestliže je to nutné, či když přímo jeho osobu vyzývá k vykonání určitých úkonů. Jak k tomu uvedl Nejvyšší správní soud, přebírání výzev a reakce na ně je typickým úkonem zástupce; jeho podstata spočívá právě v jednání za daňový subjekt. Na právním závěru Nejvyššího správního soudu, že správce daně postupoval řádně, pokud doručoval výzvy k doložení tam blíže specifikovaných skutečností pouze zástupci, tedy není nic protiústavního, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat výklad podústavního práva.
Další argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou s přihlédnutím k těmto závěrům irelevantní, neboť bylo-li se stěžovatelem ze strany správce daně komunikováno řádně v souladu se zákonem, není chybou správce daně, že některé nikým nenavržené důkazy nebyly správcem daně provedeny. Ústavní soud toliko jako obiter dictum upozorňuje, že došlo-li k porušení povinností ze strany stěžovatelova zástupce, neměl toto porušení povinností řešit stěžovatel vykonstruovanými důvody neplatnosti plné moci ve správní žalobě či kasační stížnosti, nýbrž žalobou o náhradu škody vůči danému zástupci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu