Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2587/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.2587.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.

Numero d'incarto II.ÚS 2587/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a yacht club against a regional court's decision denying litigation costs to all parties. The applicant argued that the second-instance court's ruling was surprising and violated fair trial rights by ignoring relevant facts under § 150 of the Civil Procedure Code. The court held that differing interpretations of cost allocation rules do not constitute a violation of fundamental rights and that the lower court's detailed reasoning justified the outcome.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 150 občanského soudního řádu; Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva o náhradě nákladů řízení sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu ani spravedlivý proces.

Parole chiave

Generato dall'IA
litigation costs allocation fair trial rights constitutional complaint dismissal Civil Procedure Code procedural fairness

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 150 občanského soudního řádu
Kromě toho považuje skutečnosti uváděné v této souvislosti odvolacím soudem za nepravdivé, případně zkreslené, či nedoložené, přičemž v žádném případě se nejedná o skutečnosti, na které pamatuje § 150 občanského soudního řádu.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
§ 215 odst. 2 občanského soudního řádu
Stěžovatel přitom neuvádí, že by nebyl odvolacím soudem vyzván dle § 215 odst. 2 občanského soudního řádu, aby se ke všemu podstatnému v řízení vyjádřil.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti sdružení YACHTCLUB PARDUBICE, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 65, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. června 2007, č. j. 18 Co 158/2007-131, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. F. Z., a 2) H. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. října se stěžovatel domáhá zrušení části rozhodnutí uvedeného v záhlaví, a to výroku II., kterým byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně tak, že žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a výroku III., jímž žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, ve kterém se vedlejší účastníci proti němu neúspěšně domáhali, aby se zdržel průjezdu motorovými vozidly přes jejich pozemek. Namítá, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů překvapivě a odňal mu tak možnost procesně reagovat na argumentaci soudu. Kromě toho považuje skutečnosti uváděné v této souvislosti odvolacím soudem za nepravdivé, případně zkreslené, či nedoložené, přičemž v žádném případě se nejedná o skutečnosti, na které pamatuje § 150 občanského soudního řádu. Poukazuje na konstantnost svého procesního postoje a skutečnost, že spor nezavinil. V absenci podmínek pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu stěžovatel spatřuje ústavněprávní dimenzi jeho věci.

Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 100. str. 23).

Ústavní soud ovšem opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (

sp. zn. III. ÚS 31/97

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 66. str. 149, a mnohé jiné). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz

sp. zn. II. ÚS 259/05

ze dne 21. března 2006 in http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx navštíveno 13. listopadu 2007).

V nyní posuzované věci lze stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí učinil soud v situaci, kdy proti němu zákon nepřipouští žádný opravný prostředek. Tato skutečnost však sama o sobě nemá ústavněprávní relevanci, neboť na úrovni ústavního pořádku neexistuje nárok na přezkum rozhodnutí v civilních věcech (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario). Pokud je tedy ústavně souladná výjimka z přezkumu meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), tím spíše je ústavně souladné vyloučení přezkumu procesního rozhodnutí soudu druhého stupně. S tvrzením o překvapivosti rozhodnutí s ohledem na fázi řízení se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o odvolání vedlejších účastníků řízení, které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvého stupně jako celku. Stěžovatel přitom neuvádí, že by nebyl odvolacím soudem vyzván dle § 215 odst. 2 občanského soudního řádu, aby se ke všemu podstatnému v řízení vyjádřil. Stěžovatel tedy měl ve smyslu uváděné zásady ignoratia iuris neminem excusat vědět, že v důsledku odvolání je pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu otevřena i ta část rozsudku soudu prvého stupně, týkající se náhrady nákladů řízení. S ohledem na absenci uvedeného tvrzení lze tedy uzavřít, že postup odvolacího soudu zachoval ústavní princip rovnosti účastníků řízení

Aplikace § 150 občanského soudního řádu byla odvolacím soudem podrobně zdůvodněna. Soud vzal v úvahu, že se vedlejší účastníci řízení domáhali ochrany svého vlastnického práva k pozemku poté, co projevili dostatek dobré vůle pro smírné řešení, avšak předtím, než silniční správní úřad vydal stanovisko, že se v daném případě jedná o účelovou komunikaci na předmětném pozemku s právem obecného užívání. Vzal rovněž v úvahu dobu vzniku účelové komunikace (v 60. letech minulého století) a vývoj dopravy na ní, zejména s ohledem na užívání ze strany stěžovatele. Bral konečně v potaz i zákonné omezení užívání účelové komunikace a možnost regulace tohoto užívání silničním správním úřadem a to, že stěžovatel v jednom případě prokazatelně porušil výjimku povolující vjezd vozidel do přírodně chráněné oblasti. Z tohoto komplexu dospěl k přesvědčení o správnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu v daném případě.

Tento právní závěr přitom zapadá do ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, které za důvody hodné zvláštního zřetele berou důvody nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu (jak uvádí stěžovatel), ale i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97 in PPP 1997, 3: 17; aj.), s tím, že jde o ustanovení výjimečné, jež má soudu umožnit, aby mohl přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/85 in systém Aspi). Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí v jejím materiálním pojetí, jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud. Argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti lze tedy považovat za pouhou polemiku s právním závěrem soudu, která sama k odůvodnění ústavní stížnosti nestačí (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu