Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to disagreement with Supreme Court's legal interpretation of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a defendant convicted of sexual abuse and endangering youth. The applicant argued that the Supreme Court's refusal to overturn his conviction violated his right to a fair trial and judicial protection. The court ruled that the right to a fair trial does not guarantee a verdict matching the applicant's personal view, and the Supreme Court's independent assessment of evidence falls outside the Constitutional Court's jurisdiction.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint if the applicant's claims are manifestly unfounded, specifically when the general courts have already properly addressed the arguments and the applicant's disagreement with the legal reasoning does not constitute a violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. H., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Liberec, U Soudu 363/10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 6 Tdo 1360/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 3 T 85/2004, byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle ustanovení § 217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněn odloženému na zkušební dobu tří let.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 10. května 2006, č.j. 55 To 58/2006-358, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve svém podání zevrubně popsal okolnosti, za nichž proběhlo trestní stíhání a řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatel uvedl, že trestného činu se nedopustil a celá věc byla nesprávně posouzena. Podrobně popisoval chyby a omyly vyšetřovatelky a soudu prvého stupně v řízení ve věci samé. Stěžovatel v ústavní stížnosti předložil vlastní interpretaci důvodů, které vedly poškozenou, osvojenou nevlastní dceru, k výpovědi, která vedla k jeho odsouzení. Uvedl rovněž, že okresní soud neprovedl veškeré nezbytné důkazy v jeho prospěch, napadl znalecký posudek a namítl porušení zásad trestního řízení daných v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 3 T 85/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zasažených práv zaručených v hlavě páté Listiny. Podstatná část ústavní stížnosti pak brojila proti postupu soudu prvého stupně, přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl výhradně rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak je patrné ze spisu okresního soudu, argumentace, kterou stěžovatel užil v ústavní stížnosti, byla použita jak v odvolání, tak i v dovolání a obecné soudy se s ní řádně a úplně vypořádaly. Pokud jde o námitku zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech postupem Nejvyššího soudu ČR, neshledal Ústavní soud opodstatněnost takového tvrzení. Nejvyšší soud ČR posuzoval naplnění dovolacích důvodů a pokud dospěl k závěru opačnému než stěžovatel, není takovéto rozhodnutí způsobilé zkrátit kohokoliv v základních právech.
Právo na spravedlivý proces nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající názoru dotčené osoby, ale zajišťuje jí spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, neznamená zkrácení v základních právech a nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu