Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tax demand notice not being a final decision.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against the Supreme Administrative Court's dismissal of her case. The taxpayer argued that a tax demand notice issued late and containing unclear doubts was a null and illegal administrative act affecting her rights. The court ruled that such a notice is merely a procedural step within the tax assessment process and does not independently establish, change, or definitively determine legal rights and obligations. Consequently, the court found the Supreme Administrative Court's decision lawful and the constitutional complaint unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.; § 65 odst. 1 s.ř.s.: A tax demand notice issued under § 43 is not a final decision establishing or changing legal rights and obligations but a procedural step; therefore, a constitutional complaint against such a notice is inadmissible as it does not directly infringe upon constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007 č.j. 2 Afs 211/2006-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2006, č. j. 30 Ca 79/2006 - 17. Uvedeným rozsudkem byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutím Finančního úřadu Brno III, a to proti rozhodnutí ze dne 19. 12. 2005, č.j. 207397/05/290912/6384, zamítajícímu její námitky proti výzvě k odstranění pochybností ze dne 21. 11. 2005 a rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 73574/06/290912/8069, zastavujícímu řízení ve věci jejího podání, označeného jako "doplnění námitky proti výzvě k odstranění pochybností" ze dne 8. 2. 2006.
Stěžovatelka uvádí, že svou kasační stížnost opírala jednak o skutečnost, že jí předmětná výzva byla doručena až po 30 denní lhůtě stanovené v § 105 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a jednak, že výzva neobsahovala jednoznačně a srozumitelně vyjádřené pochybnosti. Jednalo se tak o nicotný správní akt, jehož vady nemohly být zhojeny doplněním výzvy. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že soud nepokládá právní úkon - výzvu k prokázání skutečností dle § 43 zák. č. 337/1992 Sb. - za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., přestože jak sám soud uvádí, má výzva formální znaky rozhodnutí. Nesouhlasí proto ani se závěrem, že výzva nemá přímý dopad do práv a povinností subjektů. Správce daně vydal výzvu dle § 43 zák. č. 337/1992 Sb. opožděně, tedy až poté, kdy došlo ke konkludentnímu vyměření daně, a vytýkací řízení proto nemohlo být zahájeno. Tím, že správce daně výzvu přesto vydal, dal najevo, že nehodlá postupovat podle ust. § 105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, čímž zasáhl do práv stěžovatelky. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka i v souvislosti s jeho závěry o nicotnosti a nezákonnosti správního aktu. Dle jejího názoru trpěl správní akt jak nicotností (pro jeho neurčitost), tak nezákonností (výzva nebyla doručena ve lhůtě).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
V projednávané věci bylo stěžejní otázkou posouzení, zda výzva vydaná podle § 43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. je úkonem správního orgánu, představujícím rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., které by nebylo dle ust. § 70 písm. a) s.ř.s. vyloučeno ze soudního přezkumu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany proti rozhodnutí správního orgánu a proti nezákonnému pokynu a donucení správního orgánu. Petitem se však domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu Brno III - výzvy k odstranění pochybností ze dne 19. 12. 2005 a rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 29. 3. 2006, a požadovala vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud žalobu odmítl (§ 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. za použití § 68 písm e) a § 70 písm. a) s.ř.s.), neboť dospěl k závěru, že výzva předchází vydání platebního výměru, proti němuž lze podat odvolání a v rámci tohoto odvolání lze namítat i nezákonnost vydané výzvy. Konečným rozhodnutím, kterým je zasaženo do práv a povinností ve smyslu § 65 s.ř.s., je právě až platební výměr.
Nejvyšší správní soud nejdříve uvedl, že z obsahu žaloby i kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka mínila označit výzvu a její doplnění za nicotné, kdežto rozhodnutí o jejích námitkách proti nim podaným za nezákonné. Žalobou lze napadat vždy až konečné rozhodnutí ve věci (§ 5 s.ř.s.) a nelze se současně domáhat vyslovení nicotnosti prvostupňového rozhodnutí podle § 76 s.ř.s. a zrušení druhostupňového rozhodnutí pro nezákonnost podle § 78 s.ř.s. Navíc jak nicotnost, tak i nezákonnost rozhodnutí lze zkoumat, jen je-li žaloba přípustná. Žalobu proti napadenému rozhodnutí však, shodně jako krajský soud, posoudil jako nepřípustnou podle § 68 písm. e) s.ř.s., neboť výzva podle § 43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. je úkonem správního orgánu, kterým je uložena určitá povinnost, která však není vymahatelná a ani jinak přímo neovlivňuje právní pozici adresáta. Důsledkem jejího nesplnění je další zákonný postup vedoucí ke stanovení daně podle pomůcek. V rámci rozhodnutí o dani pak lze zkoumat její náležitosti z hlediska zachování řádného procesu předcházejícího vydání rozhodnutí. Výzva tak není žádným závazným a vykonatelným rozhodnutím, které by bylo konečným výsledkem rozhodovacího procesu, je součástí tohoto procesu a jejím cílem je odstranění pochybností. V případě, že pochybnosti jsou odstraněny, na právní pozici daňového subjektu (jeho povinnosti platit daň) se oproti daňovému přiznání nic nemění. V případě neodstranění pochybností je daň stanovena zpravidla v jiné výši, než byla přiznána, a teprve tímto platebním výměrem je zasaženo do právní pozice daňového subjektu.
Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby byl oprávněn zkoumat pouze zákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, nikoliv věcnou správnost postupu či obsah rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Pouze v tomto rozsahu se proto také mohl Ústavní soud zabývat napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu .
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a své závěry o oprávněnosti postupu krajského soudu, který žalobu odmítl jako nepřípustnou, řádně odůvodnil. Závěrům obecných soudů, dle nichž výzva podle § 43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 s.ř.s, které by bylo přezkoumatelné soudem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Uvedené závěry korespondují i s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v obdobné věci (
sp. zn. IV. ÚS 705/2000
), kde konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti výzvě k odstranění pochybností dle § 43 zák.č. 337/1992 Sb., je nepřípustná, neboť výzva sama o sobě není způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod, neboť daňový subjekt má k dispozici opravné prostředky proti rozhodnutí správce daně, v rámci nichž může uplatnit i své výtky proti výzvě. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou možné nicotnosti a nezákonnosti předmětného správního aktu, činil tak s ohledem na neurčitý obsah podání stěžovatelky, přičemž ani v tomto směru nelze jeho závěry považovat za závěry neústavní.
Pro posouzení předmětné věci je totiž podstatné, že výzva dle § 43 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, přičemž stěžovatelka má možnost uplatnit své výtky proti výzvě ve vlastním řízení o (případném) návrhu proti rozhodnutí správce daně, vydaném na základě daňového řízení, v němž bylo po stěžovatelce onou výzvou požadováno odstranění pochybností.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu