Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs as it does not violate fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the plaintiff against lower court rulings on litigation costs. The plaintiff argued that the courts violated fundamental rights by awarding costs to the successful defendant, while the courts contended that cost allocation is a standard procedural matter. The court ruled that awarding costs to the successful party does not infringe upon the right to a fair trial, as it does not guarantee a successful outcome in the dispute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review decisions on litigation costs unless they involve arbitrary discretion, as such awards do not inherently violate the right to a fair trial or the right to a court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. H. N., zastoupené PaedDr. Mgr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne11. 1. 2007, č. j. 4 C 68/2006-72, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č. j. 19 Co 205/2007-103, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze v jejich výrocích o náhradě nákladů řízení, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 4 C 68/2006-72, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném M. J. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 200.079,- Kč spolu se 17% úrokem z částky 192.383,- Kč od 20. 9. 1995 do zaplacení, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 41.870,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku v částce 300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 19 Co 205/2007-103, rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 51.098,60 Kč. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a konstatoval, že žalovaný není v předmětném sporu osobou pasivně legitimovanou, neboť není přímou osobou, která by měla prospěch z odporovatelného právního úkonu ve smyslu ust. § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen "o.z."). Právním důvodem nabytí majetku žalovaným bylo až úmrtí osoby, která měla prospěch z odporovatelného právního úkonu, a následné dědické řízení. Ohledně nákladů řízení odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím plně úspěšný a náleží mu podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), resp. ust. § 151 odst. 1 a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. § 150 o.s.ř., neboť takové nelze spatřovat v tom, že se stěžovatelka postupem podle ust. § 42a odst. 4 o.z. svých nároků nemůže domoci v důsledku úmrtí osoby, které z odporovatelného právního úkonu majetkový prospěch vznikl.
Stěžovatelka napadla shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově v jejich výrocích o náhradě nákladů řízení před oběma soudy ústavní stížností. Domnívá se, že oba soudy použitím ust. § 142 o.s.ř. při rozhodování o nákladech řízení pouze pozitivistickým způsobem aplikovaly předpis a nezohlednily specifiku věci. Má za to, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu v konečné fázi rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech, když stěžovatelka se svým chováním pouze domáhala realizace vykonatelného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že v projednávané věci byla poskytnuta ochrana právním úkonům učiněným v rozporu s dobrými mravy. Rozhodování soudu je nejen o nalézání práva, ale také spravedlnosti, a pokud právo stěžovatelce nesvědčí (pouze z důvodu mezery v předpisech), pak toto by měl soud zohlednit při hledání spravedlnosti, např. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález
III. ÚS 224/98
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. § 150 o.s.ř.), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek obecné soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatelka napadá, beze zbytku splnily. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu namístě.
Soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování o nákladech řízení podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, přiznaly náklady řízení. Z ústavního hlediska je rozhodující, že se přitom pohybovaly v mezích příslušných zákonných ustanovení a své závěry logicky a podrobně odůvodnily. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ust. § 150 o.s.ř., sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ust. § 150 o.s.ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody zvláštního zřetele hodné. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem shledány nebyly (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2006,
sp. zn. II. ÚS 343/05
).
Rozhodnutím obecných soudů tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu