Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1864/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1864.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming tax law retroactivity violates constitutional rights in business asset sale case.

Numero d'incarto II.ÚS 1864/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by O. P. against the Supreme Administrative Court's decision rejecting his cassation appeal. The complainant argued that applying tax laws to assets acquired before business operations began violated his rights due to retroactivity, while the lower courts ruled the sale income was taxable business revenue. The court determined the lower courts correctly interpreted the Income Tax Act and that the complainant's arguments regarding constitutional violations were unfounded and irrelevant to the specific case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded when the general courts have interpreted statutory provisions in a constitutionally acceptable manner without violating fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal retroactivity of tax laws business asset sale taxation income tax act interpretation unfounded constitutional complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 90 Ústavy
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy a čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
Nejvyšší správní soud ovšem zcela pominul smysl a obsah ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů), když shodně s krajským soudem uvedl, že rozhodující je účelové určení majetkových hodnot.
§ 4 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona o daních z příjmů
Stejně jako krajský soud vyšel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona o daních z příjmů.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. P., zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Liberec 2, Chrastavská 188/27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 Afs 145/2006-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vydaného v daňové věci. Uvádí, že v daňovém řízení byla řešena otázka vztahující se k výnosu z prodeje majetku, který byl nabyt před zahájením podnikání, přičemž náklady na jeho pořízení nebylo možno uplatnit podle předpisů platných v r. 1992, kdy zahájil podnikání. V této souvislosti vznesl v opravných prostředcích námitku nepřípustnosti retroaktivity. Nejvyšší správní soud ovšem zcela pominul smysl a obsah ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů), když shodně s krajským soudem uvedl, že rozhodující je účelové určení majetkových hodnot. Takový výklad je dle stěžovatele v rozporu s citovaným ustanovením, které v sobě obsahuje kumulativní podmínku, že „věc je ve vlastnictví poplatníka a bylo anebo je o ní účtováno“, a poskytuje ochranu jen jednomu subjektu práva, a to státu v zájmu daňového příjmu.

Z obsahu spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 59 Ca 81/2004, a Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 2 Afs 145/2006, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 747.040,- Kč. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, č. j. 59 Ca 81/2004-19. Konstatoval, že spornou otázkou je vymezení pojmu „obchodní majetek, definovaný v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Dospěl k závěru, že v projednávaném případě byl ohledně sporného majetku splněn pojmový znak vlastnictví daňového poplatníka a k druhému zákonnému požadavku (účtování o majetku) dovodil, že má-li být konkrétní majetek svým účelovým určením využit pro podnikání, je nutné o něm takto účtovat. Vadné účtování přitom z obchodního majetku nečiní majetek jiného charakteru. Uzavřel, že výnos z prodeje tohoto majetku není od daně z příjmů fyzických osob osvobozen.

O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 Afs 145/2006-38, jímž tuto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stejně jako krajský soud vyšel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona o daních z příjmů. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že rozhodující je účelové určení majetku a nikoli správné účtování o něm. Jestliže stěžovatel předmětný majetek (o němž tvrdil, že byl pořízen před zahájením podnikání) využíval ke své podnikatelské činnosti, avšak neúčtoval tak o něm, nelze v tomto pochybení spatřovat skutečnost, která by měla jakoukoliv daňovou relevanci ve vztahu k tomuto majetku, a jedná se o zdanitelný příjem.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Nejvyšší správní soud a vedlejší účastník řízení Finanční ředitelství v Ústí nad Labem.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření upozornil na to, že námitky stěžovatele se obsahově překrývají s argumentací použitou v kasační stížnosti. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s těmito námitkami vypořádal. Dle něj jde o pouhé zpochybnění aplikace jednoduchého práva, které zjevně nedosahuje ústavněprávní intenzity, neboť stěžovatel mylně zaměňuje ústavně zaručené právo na spravedlivý proces s právem na úspěch ve věci.

Rovněž dle názoru Finančního ředitelství v Ústí nad Labem se předchozí řízení řádně s námitkami stěžovatele vypořádala.

Vzhledem k obsahu uvedených vyjádření, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly výkladem ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona o daních z příjmů. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ale v projednávané věci nejde.

Obecné soudy při řešení otázky, zda příjem z prodeje předmětných movitých věcí, o nichž stěžovatel tvrdil, že je nabyl před zahájením svého podnikání, podléhá zdanění dle zákona o daních z příjmů, vyšly z ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), odst. 3 tohoto zákona a za relevantní z hlediska daňového považovaly zařazení sporných věci do obchodního majetku stěžovatele (předmětný majetek byl od svého počátku součástí provozovny, kterou stěžovatel koupil za účelem provozování své podnikatelské činnosti). Shodně také dovodily, že vadné účtování nečiní z obchodního majetku majetek jiného charakteru, jak se domníval stěžovatel (pokud byly věci využívány v souvislosti s podnikatelskou činností stěžovatele, bylo nutné o nich účtovat). Závěr soudů, že výnos z prodeje předmětných movitých věcí, které tvořily součást obchodního majetku stěžovatele, nebyl od daně z příjmů fyzických osob osvobozen a měl být zdaněn podle ustanovení § 7 zákona o daních z příjmů, je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Vypořádal se v něm i s další námitkou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, o nepřípustnosti retroaktivity použitého právního předpisu. Pro stručnost je proto možno odkázat na podrobné a přiléhavé odůvodnění této problematiky v napadeném rozsudku, neboť by bylo nadbytečné závěry tam rozvedené opakovat. Sama skutečnost, že Nejvyšší správní soud opřel svůj závěr o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Poukaz stěžovatele na porušení čl. 90 Ústavy je nepřípadný, neboť jde o ustanovení, které garantuje základní principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní ústavní právo či svobodu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká,

předsedkyně senátu