Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1637/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.1637.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against prison release denial due to mental illness, citing lack of expert evidence.

Numero d'incarto IV.ÚS 1637/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging the denial of his release from prison due to mental illness. The lower courts relied on a medical commission's assessment that the prisoner's condition was not untreatable, despite the prisoner's claim that a relevant custody dispute had already been resolved years prior. The court upheld the lower courts' decisions, ruling that no statutory obligation exists to obtain a psychiatric expert opinion in every case and that the medical evidence sufficiently supported the conclusion that the prisoner's condition had not yet reached an untreatable stage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts' decisions are based on sufficient evidence and do not violate the principle of free evaluation of evidence, even in the absence of a mandatory psychiatric expert opinion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal prison release denial untreatable mental illness psychiatric expert opinion free evaluation of evidence principle of judicial independence medical commission assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 1 Ústavy
čl. 90 Ústavy
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 8 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
čl. 82 Ústavy
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů.
instrukce ministra spravedlnosti 505/2001-Org.
K námitce stěžovatele je nutno uvést, že není žádným právním předpisem, a to ani vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy (instrukce ministra spravedlnosti 505/2001-Org.), uložena povinnost soudu vyžádat si v této věci vždy znalecký posudek.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. M., JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze, Urbánkova 3360, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.5.2007, č.j. 8 To 55/2007-35, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.5.2007, č.j. 48 Nt 1/2007-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26.6.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28.6.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Naříkaným rozhodnutím krajského soudu byla stěžovatelova žádost o upuštění od zbytku výkonu trestu odnětí svobody dle § 327 odst. 4 trestního řádu zamítnuta a rozhodnutím vrchního soudu byla stížnost proti tomuto rozhodnutí též zamítnuta. Své rozhodnutí postavil soud dle stěžovatele na protokolu z jednání Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR ze dne 14.3.2007 a na jeho základě konstatoval, že zlepšení stěžovatelova stavu se očekává po dořešení soudního sporu o svěření jeho dítěte do výchovy a že je nutno vyčkat na vyřešení tohoto sporu. Stěžovatel však tvrdil, že tyto informace neodpovídají skutečnosti, neboť předmětný soudní spor o svěření syna do výchovy byl pravomocně skončen již dne 6.4.2006, tedy ještě před tím, než byl stěžovatel umístěn do nemocnice k hospitalizaci pro těžkou duševní chorobu. Není tedy pravdou, že by po dořešení soudního sporu bylo možno očekávat zlepšení stavu, když právě naopak u stěžovatele došlo k jeho zhoršení. Odůvodnění soudu tak postrádá logický podklad v reálných skutečnostech a je tedy nesprávné, neboť bylo odůvodňováno něčím, co de facto již neexistovalo a nebylo pro zdravotní stav stěžovatele relevantní. Stěžovatel namítá, že není zřejmé, z čeho čerpaly soudy podklady pro závěr, že se u odsouzeného nejedná o nevyléčitelnou duševní chorobu, když nebyl vypracován ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel je toho názoru, že každý případ je nutno posuzovat individuálně a mělo by být zkoumáno, zda konkrétní odsouzený trpí nevyléčitelnou nemocí duševní. Prostředí, ve kterém se stěžovatel nachází, je již samo o sobě stresující a zároveň nebezpečné pro jeho život. Dále stěžovatel upozornil na příliš krátkou dobu mezi doručením stížnosti vrchnímu soudu a rozhodnutím (necelé tři pracovní dny). V závěru stěžovatel vyjádřil názor, že si soud měl opatřit znalecký posudek, neměl spoléhat na závěry lékařské komise a že odůvodnění rozhodnutí je v důsledku těchto vad nedostatečné.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23.7.2007 uvedl, že si opatřil dostatek podkladů, aby mohl ve věci rozhodnout. S námitkami stěžovatele se neztotožnil a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud poté, co si vyžádal a poté vyhodnotil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 Nt 1/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Krajský soud si vyžádal zprávu o současném zdravotním stavu stěžovatele od Zdravotnické služby Věznice Rýnovice a stanovisko Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že za současného stavu se nejedná o nevyléčitelnou duševní nemoc. Soud poukázal na to, že v souvislosti s uvedeno poruchou byl stěžovatel hospitalizován jen jednou, a to téměř před rokem. Stěžovatel dále vykonává trest na běžném oddělení věznice, je dokonce pracovně zařazen. Je teprve otázkou dalšího průběhu nemoci odsouzeného, zda u něj dojde k rozvoji psychosy, o níž by bylo možné uvažovat jako o nemoci nevyléčitelné, či nikoliv. Vrchní soud závěry krajského soudu přezkoumal a shledal je správnými.

Ústavní soud konstatuje, že si krajský soud vyžádal dostatek podkladů k rozhodnutí. K námitce stěžovatele je nutno uvést, že není žádným právním předpisem, a to ani vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy (instrukce ministra spravedlnosti 505/2001-Org.), uložena povinnost soudu vyžádat si v této věci vždy znalecký posudek. Ústřední lékařská komise doporučila vypracování znaleckého posudku až na základě dalšího průběhu onemocnění (č.l. 20). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Soud je proto povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování; provedené důkazy hodnotí pak podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Ve shora uvedených úvahách krajského soudu Ústavní soud nespatřuje známky svévole.

I v případě, že by stěžovatel skutečně trpěl nevyléčitelnou duševní nemocí, nemá právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu. Soud i v takovém případě hodnotí závažnost nemoci, její stadium, možnost zajištění odpovídající léčebné péče ve vězeňském zařízení ve vztahu k nevykonanému zbytku trestu a jeho účelu; o takový případ však prozatím ve věci stěžovatele dle obecných soudů nešlo. Z provedených důkazů bylo soudům zřejmé, že stěžovatelova nemoc nedosáhla ještě stádia, kdy by ji bylo možno s jistotou kvalifikovat jako nevyléčitelnou. K tomu může dojít postupem času a na základě toho může být ve věci znovu rozhodnuto. Byť lze připustit, že Ústřední lékařská komise Vězeňské služby ČR vycházela z nepřesné informace o probíhajícím sporu o svěření stěžovatelova syna do výchovy (ve skutečnosti však šlo o návrh na nezrušitelné osvojení), skončeném právní mocí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.4.2006, č.j. 43 Nc 1201/2006-52, nelze v souvislosti s ostatními fakty dovodit, že by tato skutečnost měla zakládat nesprávnost závěru ústřední lékařské komise a ve svém důsledku i rozhodnutí obecných soudů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu