Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fraud conviction and sentencing as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his fraud conviction and suspended sentence. The appellant argued that the court erred in assessing damages and evidence regarding a property purchase, claiming he acted in good faith. The court held that evaluating factual circumstances and evidence is the exclusive competence of ordinary courts and that the constitutional court cannot re-examine the facts or apply different precedents to this specific case.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the appellant merely disputes the factual assessment or evidence evaluation by ordinary courts without presenting new facts or legal errors.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, Advokátní kancelář v Pardubicích, Holubova 746, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, č.j. 8 Tdo 1097/2006-4989, a proti výrokům o vině a trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2006, č.j. 4 To 100/2005-4783, jeho se týkajících, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků tohoto rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4.5.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7.5.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl v bodu 1. rozsudku Vrchního soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a v bodech 2. a 3. téhož rozsudku uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za toto jednání byl odsouzen podle § 250 odst. 3 trestního zákona a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen, podle § 59 odst. 1 trestního zákona byla stanovena zkušební doba na 3 (tři) roky a podle § 53 odst. 1 trestního zákona pro případ, že by ve stanovené době nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 (tři) měsíce. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k výroku o vině uvedeném pod bodem 1. rozsudku vrchního soudu uvedl, že v něm popsaný skutek není trestným činem. Tvrdil, že kupní smlouvu ze dne 16.12.1992 na v této smlouvě specifikovanou nemovitost skutečně uzavřel s prodávajícím L. K. za kupní cenu 4 200 000,- Kč, kterou řádně zaplatil. Námitky stěžovatele směřovaly zejména do výše škody, kterou měl svým jednáním L. K. způsobit. Škoda ve výši 175 340,- Kč byla obecnými soudy určena jako rozdíl mezi hodnotou nemovitosti stanovenou dle znaleckého posudku a částkou 1 600 000,- Kč, což byla výše dvou půjček, které L. K. stěžovatel poskytl. Stěžovatel se však domníval, že by měly být k půjčkám připočítány i úroky z těchto půjček a sankční plnění, k jehož zaplacení byl L. K. povinen. I kdyby se stěžovatel rozhodl podvodně využít kupní smlouvy v úmyslu se obohatit o rozdíl mezi hodnotou nemovitosti, nebylo by možné tohoto výsledku dosáhnout, neboť hodnota předmětné nemovitosti byla nižší, než kolik v té době činil dluh L. K. Stěžovatel upozornil, že hodnotu nemovitosti snižovalo i zástavní právo, které nebylo v době uzavírání kupní smlouvy do katastru nemovitostí ještě zapsáno. Stěžovatel byl přesvědčen, že se obecné soudy nevypořádaly s principem trestního práva jako krajního prostředku a odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 4/04
. K bodu 2. napadeného rozsudku vrchního soudu stěžovatel také uvedl, že se dle jeho názoru nejedná o trestný čin. Poukázal na to, že vrchní soud svou interpretací v odůvodnění rozsudku připustil, aby byl negován základ směnečného práva, a to v tom, že neexistenci směnečného závazku z bezvadné směnky dovodil z pouhého prohlášení směnečného dlužníka P. P., že mu žádná půjčka, kterou měla tato směnka zajišťovat, poskytnuta nebyla. Nezávisle na vzniku směnečného závazku pak stěžovatel uzavřel kupní smlouvu s manželi L. jako prodávajícími na jejich nemovitosti, součástí vypořádání kupní ceny podle této smlouvy měl pak být i zápočet již zmíněné směnečné pohledávky vůči P. P. I v tomto bodě byla porušena dle názoru stěžovatele zásada trestního práva jako krajního prostředku. K bodu 3. napadeného rozsudku stěžovatel odkázal na argumentaci k bodu 2., neboť se dle jeho názoru jednalo o obdobný případ. Opět byla v rozhodnutí rozsudku vrchního soudu negována podstata směnečného práva, neboť se výstavce J. S. zbavil svého závazku pouhým prohlášením, že půjčku ve skutečnosti neobdržel a směnku vystavil bez právního důvodu. Skutečnost, že byla J. S. poskytnuta půjčka, dokládají dvě platby J. S. po 50 000,- Kč. Tvrzení J. S., že uvedené platby měly jiné důvody, nepovažoval stěžovatel na rozdíl od obecných soudů za hodnověrné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti uložených trestů.
Ústavní soud poté, co si vyžádal a poté vyhodnotil podklady ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 8/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele; o takový případ však v projednávané věci nejde.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ve vztahu k bodu 1. napadeného rozsudku z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že poškozený nemovitost prodat nechtěl a kupní smlouvu podepsal, neboť uvěřil ujišťování stěžovatele, že jde pouze o zajištění půjčky a že kupní smlouva nebude užita, ale naopak zničena po provedení vkladu zástavního práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí. Poté, co poškozený byl schopen uhradit pouze smluvené úroky a navrhl stěžovateli realizaci prodeje za dohodnutých podmínek v kupní smlouvě, stěžovatel od kupní smlouvy odstoupil a požadoval vrácení kupní ceny. Na základě výpovědi poškozeného K., svědkyň Ho. a K. i listinných důkazů došly obecné soudy k závěru, že k zaplacení kupní ceny nikdy nedošlo, neboť bylo prokázáno, že poté, co měla být kupní smlouva uzavřena, bylo jednáno o zástavě a prodeji téže nemovitosti stěžovateli, což zároveň vylučuje obhajobu stěžovatele. Objektivní stránku trestného činu pak spatřoval vrchní soud (str. 21) v tom, že stěžovatel převedením vlastnického práva k nemovitosti poškozeného na sebe se k jeho škodě obohatil o rozdíl mezi hodnotou nemovitosti a neuhrazeným dluhem poškozeného. Jestliže stěžovatel tvrdí jiný skutkový stav, zejména, že došlo k řádné koupi nemovitosti, jedná se o snahu přehodnocovat důkazní situaci, což Ústavnímu soudu nepřísluší. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědků a listinné důkazy, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obecné soudy se skutečně nezabývaly tvrzením stěžovatele, že v době uzavírání kupní smlouvy nevěděl o zřízení zástavního práva ve prospěch České spořitelny, a.s., nejde však o vadu zásadní nebo takovou, která by přímo svědčila ve prospěch stěžovatele. Pokud by se totiž tvrzení stěžovatele o jeho nevědomosti o zřízení zástavního práva potvrdilo, mohlo by být uvažováno i o tom, že se svým jednáním pokusil obohatit navíc o hodnotu, o kterou byla hodnota nemovitosti vlivem zřízení zástavního práva snížena, což by mohlo mít dopady do viny i trestu v neprospěch stěžovatele.
K námitce výše způsobené škody a započtení úroků z půjčky a dalších sankcí se vyjádřil vrchní soud (str. 21) i Nejvyšší soud (str. 15) v tom smyslu, že cílem jednání nebylo poskytnutí půjčky, ale podvodné vylákání prodeje nemovitosti, pročež z tohoto důvodu nemohou být tato plnění započítána na způsobenou škodu; v tomto závěru neshledává Ústavní soud vykročení z rámce ústavnosti.
Ani v bodu 2. a 3. napadeného rozsudku neshledal Ústavní soud pochybení. Stěžovatel pod záminkou poskytnutí půjčky nechal si podepsat směnku od poškozeného P. P., a dále přemluvil manžele L. k podpisu kupní smlouvy na jejich nemovitosti pod záminkou, že se jedná pouze o zajišťovací formalitu a smlouva nebude uplatněna do doby vrácení peněz. Obdobný skutkový stav byl zjištěn i v případu uvedeném pod bodem 3. napadeného rozsudku. I zde stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů a zjištěným skutkovým stavem.
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, která spočívala v tom, že nebyla dodržena subsidiarita trestního práva. Ústavní soud posoudil skutkový i právní stav v projednávané věci se skutkovým a právním stavem, jak stěžovatelem argumentovaným nálezem I. ÚS 4/04 (Sb.n.u. sv. 32, str. 405), tak i dalšími rozhodnutími (např. nález
I. ÚS 69/06
, dostupné na www.judikatura.cz; nález
IV. ÚS 469/02
, Sb.n.u. sv. 33, str. 113) a konstatuje, že se v projednávané věci jedná o jiný skutkový a právní stav a nosné důvody těchto rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu