Constitutional Court dismissed constitutional complaint as manifestly unfounded regarding labor accident compensation. The court rejected claims of unfair trial and disproportionate employer liability. The decision emphasized that ordinary courts' interpretations of labor law do not violate constitutional rights. The ruling upheld the manifestly unfounded dismissal of the constitutional complaint. The court found no violation of fundamental rights in the lower courts' decisions. The judgment clarified the scope of constitutional review in labor compensation cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant V. Ch. against rulings from the Supreme Court and Regional Court in a labor accident compensation case. The applicant argued that the lower courts violated his right to fair remuneration and working conditions by incorrectly assigning the burden of proof and interpreting labor law provisions. The court rejected these claims, stating that the lower courts' decisions were based on conclusions consistent with constitutional principles and did not infringe upon fundamental rights. Consequently, the complaint was dismissed as manifestly unfounded under the relevant statutory provision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as manifestly unfounded when the underlying court decisions do not violate constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms, even if they involve disputed interpretations of ordinary law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, pobočka Havířov - Podlesí, Junácká 3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006, čj. 21 Cdo 606/2005 - 132, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004, čj. 16 Co 303/2004 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“), vydané v řízení o náhradu škody způsobené pracovním úrazem.
Stěžovatel tvrdí, že postupem krajského a Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivou odměnu za práci a práva na přiměřené pracovní podmínky - čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). K jeho pracovnímu úrazu došlo jiným způsobem, než jaký vzaly za prokázaný soud prvního stupně i soud odvolací. Soudy bez dostatečného zdůvodnění přijaly verzi pracovního úrazu, zastávanou žalovanou a vycházely z hypotetického předpokladu, podle kterého byla téměř jistě vydána provozní dokumentace k zařízení, u kterého se stěžovatel zranil. Důkazní břemeno zde ale nesla žalovaná a v případě pochybností měl soud rozhodnout podle zásad o důkazním břemenu. Soudy obou stupňů rovněž nesprávně vyložily ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zákoníku práce (v té době platného) a tím zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele není, z provedených důkazů, jednoznačné, že vědomě porušil bezpečnostní předpisy. Soudy tak nepřiměřeně rozšířily možnost zaměstnavatele (žalované) zprostit se odpovědnosti.
II. Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal náhrady škody ve výši 140 836,-- Kč za pracovní úraz, ke kterému došlo v roce 1992. Po úrazu žalovaná zaplatila stěžovateli náhradu škody sníženou o 20%, s poukazem na jeho spoluzavinění. Okresní soud v Karviné (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, čj. 24 C 54/2000 - 98, uložil žalované OKD a. s. zaplatit stěžovateli 140 836,-- Kč. K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2004 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 zamítnuto.
III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 281).
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, případně jej nesprávně hodnotily a následně špatně vyložily na věc dopadající hmotněprávní ustanovení právních předpisů (především zákoníku práce). Jedná se tedy o námitku stěžovatele o zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.
Z jasných odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, jak hodnotily skutkový stav a jakým způsobem vyložily příslušné právní normy. Kromě základní argumentace, která, stručně shrnuto, stojí na tom, že stěžovatel porušil konkrétní ustanovení předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (vyhl. č. 22/1989 Sb.), s nimiž byl několikrát seznámen, soudy použily i argumenty subsidiární (např. závěr o tom, že žalobce po úraze akceptoval snížení náhrady a až žalobou podanou po uplynutí osmi let od škodné události se domáhá další náhrady; závěr o pravděpodobné existenci technické dokumentace), vůči kterým se stěžovatel zejména vymezuje (jeho argument o údajně nepřípustném přenosu důkazního břemene). I kdyby snad některý z těchto podpůrných argumentů spočíval v ústavně nekonformní interpretaci, nic to nemění na tom, že podstata odůvodnění obou napadených rozhodnutí je založena na závěrech, které jsou ústavně souladné.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu