Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding eviction costs and procedural fairness in Czech Republic.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a tenant against lower court rulings on eviction and costs. The complainant argued that courts violated her right to a fair process by not allowing input on cost calculations and imposing unlawful obligations regarding alternative accommodation expenses. The court found the complaint inadmissible because the alleged procedural defects were not raised during the prior litigation and the cost allocation was legally justified by the delay in enforcement. Consequently, the court dismissed the complaint as clearly unfounded under the relevant statute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when the alleged violations of fundamental rights were not properly raised in the preceding proceedings or concern matters outside the Court's jurisdiction.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Dagmar Lastovecka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. A., CSc, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č. j. 29 Co 253/2006-162, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2006, č. j. 56 E 5/2004-111, spojené s návrhem o odklad vykonatelnosti těchto usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve sporu o výkon rozhodnutí o vyklizení bytu a tvrdila, že vydáním výroku o nákladech zastaveného exekučního řízení bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a "čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy do jejích základních práv zasáhly tím, že se v řízení před obvodním soudem nemohla vyjádřit k návrhu na náhradu nákladů řízení. Náklady za nájem náhradního bytu jsou v odůvodněních napadených rozhodnutí pouze konstatovány, což odporuje požadavkům na řádné odůvodnění a vzhledem ke stanovisku "jiných soudů" v obdobných věcech porušuje i princip rovného zacházení. Obecné soudy nevzaly v úvahu odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt a uložily jí povinnost uhradit náklady za bytovou náhradu vynaložené od vykonatelnosti rozhodnutí do nuceného přestěhování, čímž stěžovatelce uložily povinnost, jež nevyplývá ze zákona (v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny). Vykonatelnost byla odložena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, č. j. 55 Co 480/2004-23. Povinný nemusí hradit nájemné za dobu předcházející okamžiku uběhnutí lhůty k plnění a pokud je dána provázanost s rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti, pak se příčí dobrým mravům uložení povinnosti k náhradě za událost, kterou nepojí příčinná souvislost se stěžovatelčiným porušením povinnosti. Náklady vynaložené po dobu odložení vykonatelnosti na úhradu tržního nájemného nelze považovat za náklady vynaložené účelně - u tržního nájemného lze smlouvu jednoduše ukončit a znovu uzavřít (poté co pomine odklad vykonatelnosti). Stěžovatelce také nebyly předány klíče od náhradního bytu, náklady za náhradní byt neplatila sama oprávněná, což městský soud nepovažoval za relevantní, a ani stěžovatelce nedovolil prokázat, že náklady platí otec oprávněné. Také ust. § 150 o. s. ř. mělo být aplikováno v intencích nálezu
sp. zn. IV. ÚS 129/06
, "a contrario právní věta z rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 237/05
". Rozhodnutí trpí libovůlí (
IV. ÚS 528/03
).
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2006, č. j. 56 E 5/2004-111, Ústavní soud zjistil, že jím byl zastaven výkon rozhodnutí o vyklizení bytu a stěžovatelce (jako povinné) byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 177.325,- Kč.
Proti výroku o nákladech podala stěžovatelka odvolání, v němž učinila sporným, zda náklady v tvrzené výši skutečně vznikly a pokud vznikly, pak nikoli oprávněné. Namítla rovněž, že nejde o náklady účelně vynaložené.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č. j. 29 Co 253/2006-162, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky nebylo vyhověno, a napadené usnesení potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 321/03
, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
V napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (str. 1) se uvádí, že výkon rozhodnutí byl zastaven k návrhu oprávněné, která sdělila, že stěžovatelka byt vyklidila koncem února 2006 a na 11 řádcích se odůvodňuje ta složka výroku o nákladech řízení, jež byla tvořena náklady na zajištění náhradního bytu (v době od 1. 7. 2004 do konce února 2006). K výroku o nákladech řízení měla stěžovatelka možnost se vyjádřit v odvolání, což také učinila. Městský soud v Praze uvedl, že občanský soudní řád (§ 271) neumožňuje uvažovat o procesním zavinění oprávněné neboť: "povinná sporný byt vyklidila až po (důvodném) nařízení výkonu rozhodnutí ...oprávněné byly právem přiznány náklady, které jí ...vznikly, jež jsou představovány náklady na zajištění bytové náhrady pro povinnou, kterou jí byla oprávněná pro úspěšnou realizaci výkonu rozhodnutí ...povinna zajistit." (srov. str. 2 odst. 4 napadeného usnesení Městského soudu v Praze). Obecné soudy své závěry odůvodnily náležitě.
Stěžovatelka namítala, že vykonatelnost rozsudku o vyklizení byla odložena. Avšak z ústavní stížnosti, ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku vznesla v řízení před obecnými soudy. Dále musí Ústavní soud poznamenat, že k odložení vykonatelnosti došlo v jiném řízení s jinými účastníky (viz stěžovatelkou přiložené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, č. j. 55 Co 480/2004-23, str. 1 a str. 3 odst. 2). Ostatně stěžovatelka žádala odklad vykonatelnosti i v řízení, z něhož vzešla i nyní projednávaná ústavní stížnost, ale o tomto návrhu nebylo, vzhledem k zastavení řízení, rozhodováno. Ústavní stížnost také neobsahovala tvrzení, že by se stěžovatelka domáhala (alespoň v odvolacím řízení) aplikace ust. § 150 o. s. ř., resp. že by namítala existenci skutečností odůvodňujících postup podle tohoto ustanovení.
Ostatní výtky buď směřovaly k tomu, aby se Ústavní soud ČR zabýval podrobnými skutkovými námitkami, nebo se pohybovaly na úrovni podústavního práva, což jsou požadavky, kterými se Ústavní soud ČR z hlediska své role zabývat nemůže a nebude.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto také nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. srpna 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu