Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1389/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.1389.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding conditional release decision based on expert report.

Numero d'incarto II.ÚS 1389/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his conditional release denial. The lower courts found the applicant met formal requirements but failed to prove he would lead a proper life post-release, relying on an expert report indicating no fundamental personality change. The Court ruled that the lower courts did not act arbitrarily, as the decision was based on a comprehensive assessment of the applicant's personality and recidivism risks rather than mere good behavior.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 61 odst. 1 tr.z.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Conditional release requires a reasoned expectation that the offender will lead a proper life, necessitating a holistic evaluation of personality and recidivism risk rather than automatic release based solely on good conduct.

Parole chiave

Generato dall'IA
conditional release expert report recidivism risk constitutional complaint fair process personality change prison reform

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 61 odst. 1 tr.zák.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatel vyhověl podmínce formální (vykonal dvě třetiny uloženého trestu) a splnil první podmínku stanovenou § 61 odst. 1 tr.zák., tj.
§ 62 tr.zák.
1 a § 62 tr.zák., je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek.
čl. 8 odst. 2 Listiny
Tvrdí, že obecné soudy svým jednáním porušily jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl.
čl. 36 Listiny
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 1 To 112/2007-52, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 1. 2007, č. j. 1 Pp 22/2006-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že obecné soudy svým jednáním porušily jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Má za to, že veškeré podmínky podmíněného propuštění splnil, když jeho hodnocení z výkonu trestu bylo bezvadné a splnil i podmínku řádného života na svobodě. Okresní soud ale jeho žádost zamítl, a to pouze z důvodu, že ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku si vybral v neprospěch stěžovatele, že tento nevylučuje okamžitý návrat do dřívějšího životního stylu. Přitom se nezabýval závěry znalce svědčícími v jeho prospěch a nevyhodnotil předchozí podmíněné propuštění v rámci trestu, který byl současným souhrnným trestem zrušen. Dle stěžovatele nebylo ani znaleckého zkoumání jeho osoby třeba.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 1 Pp 22/2006 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 32 T 5/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 6 To 110/2004 (kterým byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 34 T 4/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 3 To 205/2000), odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 11 roků a 6 měsíců. Po výkonu dvou třetin tohoto trestu stěžovatel požádal o podmíněné propuštění. Okresní soud v Šumperku jeho žádost napadeným usnesením zamítl. O stížnosti stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který ji jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel sice vyhověl podmínce formální a svým chováním ve výkonu trestu prokázal polepšení, nevyhověl však druhé podmínce obsažené v § 61 odst. 1 písm. a) tr.z., že po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ustanoveních § 61 odst. 1 a § 62 tr.zák., je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech opakovaně konstatoval, že ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (srov.

II. ÚS 629/06

,

III. ÚS 364/06

,

IV. ÚS 335/06

).

V rovině ústavně právního přezkumu tak zůstává k zohlednění toliko hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu) dovozovaného z článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda interpretací příslušných ustanovení nebyly založeny nepřijatelné ústavně právní konsekvence, tj. zda nebyl uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z obecně respektovaných zásad spravedlnosti (srov.

III. ÚS 269/99

).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatel vyhověl podmínce formální (vykonal dvě třetiny uloženého trestu) a splnil první podmínku stanovenou § 61 odst. 1 tr.zák., tj. svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Vyslovily však důvodné pochybnosti o splnění druhé podmínky ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) tr.zák. Vyšly přitom ze závěru vypracovaného znaleckého posudku, dle něhož u stěžovatele nedošlo od doby spáchání posledního trestného jednání k zásadní změně osobnosti. I když znalec nevyloučil možnou adaptaci stěžovatele v krátkodobém či střednědobém horizontu, vzhledem k jeho osobnosti nevyloučil ani návrat k dřívějšímu životnímu stylu, v rámci kterého páchal trestnou činnost. Tomuto názoru nasvědčují i další zjištěné okolnosti, ve vztahu k nimž nabyly závěry znalce na své aktuálnosti (sklon stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti, zjištěný z opisu rejstříku trestů, způsobený následek, který je obsažen v odsuzujících skutcích). Obecným soudům proto nelze vytýkat, že si ze znaleckého posudku vybraly jen závěry, svědčící v neprospěch podmíněného propuštění.

S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů, vyjádřený v odůvodnění napadených usnesení, za výsledek libovůle v rozhodování, což by mohlo věc posunout do ústavní roviny.

Smysl podmíněného propuštění není v tom, aby za dobré chování, případně dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu, jímž není jen výchova odsouzeného k řádnému životu, ale i ochrana společnosti před pachateli trestných činů a zabránění jim v dalším páchání trestné činnosti. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Nelze proto obecným soudům vytýkat, že žádost hodnotily ze všech těchto hledisek a pro jejich posouzení nechaly vypracovat znalecký posudek. Ústavní soud nepovažuje tento posudek, na rozdíl od stěžovatele, za nadbytečný důkaz.

Pokud stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že nezhodnotil předchozí podmíněné propuštění a nepřihlédl k němu, stejnou námitku uplatnil i ve stížnosti a stížnostní soud se s ní ústavně konformním způsobem vypořádal. Na argumentaci stížnostního soudu lze tedy plně odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné k ní cokoli dodávat.

Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces nebylo porušeno. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu