Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to witness testimony evaluation in tax fraud case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. R. against his conviction for tax fraud involving gold smuggling. The applicant argued that his rights were violated because a crucial witness's testimony was evaluated without adequate procedural safeguards. The court upheld the lower courts' decision, stating that the evidence assessment respected fair trial principles and that the complaint was unsubstantiated.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the court finds no violation of constitutionally guaranteed fundamental rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou Advokátní kanceláře Nýdlová - Šimek - Úlehla, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 6/10, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 7 T do 1063/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 4. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona (účinného od 1. ledna 2002), kterého se měl dopustit tím, že po předchozí dohodě společně s I. R. a F. U., a dále s Mgr. L. Z. v devatenácti případech nakoupili zlato v bance v Rakousku, a toto zlato převezli do tuzemska aniž by je ohlásili celním orgánům, přetavením v elektrické peci z něj odstranili identifikační znaky, a poté je prodali obchodním společnostem Safira a Benet, čímž zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 5.229.347 Kč, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deset měsíců a k trestu propadnutí věci, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, kterým byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody a znovu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, kterým byl zrušen celý výrok o trestu odnětí svobody a výrok o zamítnutí odvolání z rozsudku odvolacího soudu a ve výrocích o trestech propadnutí věcí a peněžitém trestu soudu prvého stupně a posledně uvedenému soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel rekapituluje některé aspekty řízení a namítá, že se nemohl zúčastnit prvého výslechu R. P., který byl pro uznání jeho viny rozhodující, a to ani prostřednictvím svého obhájce, neboť tento výslech byl proveden v přípravném řízení předtím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění. V dalším průběhu trestního řízení již R. P. vyslechnut nebyl a neměl tedy možnost se jej na cokoli dotazovat a v době čtení tohoto výslechu byl R. P.l po smrti. Domnívá se, že za situace, kdy se zdržoval v místě bydliště, uplynulo teprve několik hodin od zadržení R. P. a byl tedy dostatečný časový prostor pro rozhodování o vazbě, nebyl učiněn ani pokus o doručení sdělení obvinění stěžovateli a nešlo o úkon neodkladný. Z toho uzavírá, že ve vztahu k němu jde o "neprocesní" výslech. Poukazuje na to, že věc R. P. byla s ohledem na jeho onemocnění po zahájení hlavního líčení vyloučena a bezprostředně před jeho úmrtím opět spojena s věcí stěžovatele a dalších obžalovaných, přičemž toto rozhodnutí již zemřelému nebylo doručeno. Přesto u hlavního líčení byla prve uvedená výpověď přečtena jako výpověď spoluobviněného. Z toho dovozuje, že nebyly podmínky pro čtení této výpovědi coby výpovědi spoluobviněného.
Dále namítá, že soud hodnotil provedené důkazy ve vztahu k "manželům R.", a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu tedy nezkoumal jeho individuální vinu.
Konečně namítá, že k části jemu vytýkaného jednání nebyl proveden žádný důkaz, který by vypovídal o jeho vině. V té souvislosti rozebírá jednotlivé důkazy, které ve vztahu ke své osobě hodnotí.
Nesouhlasí ani s výměrou svého trestu v souvislosti s tím, že byl označen za iniciátora vedle dalšího spoluobviněného, kterému byl uložen trest jiný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva ze strany obecných soudů při výkonu jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem či rozhodnutím současně nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy možné založit ústavní stížnost pouze na argumentaci použité převážně nebo úplně v opravných prostředcích před obecnými soudy, neboť takový postup staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (srov.
sp. zn. I. ÚS 68/93
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má přitom za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, anebo v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. souhrnně in
sp. zn. III. ÚS 671/02
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). V posuzovaném případě k pochybením ústavněprávní relevance ze strany obecných soudů nedošlo.
Stěžejní námitkou - provedením důkazu přečtením protokolu o výslechu R. P. ze dne 26. listopadu 2001 - se zabýval již soud prvého stupně, který uvedený výslech posoudil i ve vztahu ke stěžovateli jako úkon neodkladný s ohledem na procesní situaci v době zahajování trestního stíhání v této věci (podrobněji str. 15 rozsudku). Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil a uvedl, že u námitek uplatňovaných s velkým časovým odstupem je při hodnocení adekvátnosti neodkladnosti nutno brát v úvahu onen časový odstup. I odvolací soud tedy konstatoval, že se v době pořízení tohoto výslechu jednalo o důkaz neodkladný (str. 8 rozsudku). Soud prvého stupně si přitom evidentně byl vědom zvláštnosti dané procesní situace, neboť výslovně připustil námitky obžalovaných vůči skutečnostem obsaženým v předmětném protokolu o výslechu.
Dovolací soud jednak konstatoval na straně obecných soudů opomenutí existence výpovědi R. P. v souvislosti s rozhodováním o jeho vazbě (aniž by se touto výpovědí dále sám zabýval), která se uskutečnila dne 28. listopadu 2001, tj. po zahájení trestního stíhání i stěžovatele, za přítomnosti obhájce stěžovatele. Dále pak dovolací soud konstatoval, že závěr obecných soudů o vině je založen na celé řadě důkazů provedených soudem prvého stupně, a nikoliv jen na předmětné výpovědi R. P. Na to navázal poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a neshledal v provedení předmětné výpovědi k důkazu extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné, a právním posouzením skutku na straně druhé.
Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné, a to především s ohledem na obsáhlé a podrobné vyhodnocení všech provedených důkazů, jejich vzájemných vztahů, a k nim se vztahujících námitek, tak jak je provedl soud prvého stupně. V jeho jednotlivých částech je patrné, že části předmětné výpovědi R. P. bral především jako potvrzení jinak prokázaných skutečností. Z postupu soudu prvého stupně je tedy zcela zřejmý respekt k procesním právům všech obžalovaných, a námitku stěžovatele lze proto brát jako polemiku se závěry obecných soudů, která sama o sobě není důvodem k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Základní procesní práva totiž nelze vykládat jako práva samoúčelná, nebo jako práva zaručující procesní úspěch, neboť jejich účelem je "pouze" zajištění fair procesu (
sp. zn. Pl. ÚS 36/93
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.). Jako obiter dictum lze ve vztahu k námitce vývoje postavení R. P. v řízení poukázat na to, že čtení dřívější výpovědi za stejných procesních podmínek je podle § 211 odst. 2 trestního řádu možné jak ohledně svědka, tak spoluobžalovaného.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem, že obecné soudy vyhodnocovaly provedené důkazy paušálně vůči oběma obžalovaným "manželům R.", jakkoliv se tento obrat v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně vyskytuje. V řízení evidentně byly prováděny jak důkazy vztahující se ke každému z obou manželů zvlášť tak k nim společně, což bylo s ohledem na povahu věci jediné možné. Z toho plyne, že se Ústavní soud neztotožnil ani s názorem, že by výlučně proti stěžovateli nebyl ve vztahu k vytýkaným skutkům proveden vůbec žádný důkaz.
Ve vztahu k posledně uvedené námitce Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost s ohledem na princip subsidiarity může směřovat pouze proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, tedy proti rozhodnutí konečnému. Ve vztahu k výroku o trestu však rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím konečným s ohledem na kasační povahu jeho výroku. Stěžovateli tudíž nadále zůstávají zachovány všechny procesní prostředky k ochraně práva vztahující se k výroku o trestu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu