Constitutional Court dismisses appeal claiming insufficient reasoning for rejecting retrial request in criminal case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision to deny a retrial request. The applicant argued that lower courts failed to properly justify their refusal to admit new evidence, including witness testimonies from fellow inmates, and violated fundamental rights. The Court held that appellate courts may rely on the reasoning of the first-instance court if it is logical and comprehensive, and that the applicant's new evidence did not meet the statutory threshold for reopening a final criminal judgment.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 278 odst. 1 trestního řádu; čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Appellate courts may adopt the reasoning of the first-instance court without violating the right to a fair trial, provided the lower court's justification was logical and addressed the applicant's arguments.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. F., zastoupeného Mgr. D. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 10 To 102/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Š. F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 49 Nt 1009/2006 (dále též "soud prvního stupně"), jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2004, čj. 49 T 11/2004 - 826, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, čj. 10 To 159/2004 - 908. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona (bod 1/ výroku o vině), trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství s J. G. (body 2/a/ a 2/b/ výroku o vině), a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákona, spáchaným rovněž ve spolupachatelství s J. G. (body 3/a/ a 3/b/ výroku o vině), kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel tvrdil, že v daném případě došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádné odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná. Poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu (
sp. zn. III. ÚS 217/96
) a Evropského soudu pro lidská práva (Hiro Balani proti Španělsku, Ruiz Torija proti Španělsku, Vidal proti Belgii). Podstata řízení o povolení obnovy spočívá ve vyhodnocení potenciálu nově navržených důkazů. Těmi byly, mimo jiné, návrhy na výslech spoluvězňů M. K., R. N., I. G. a R. B. Odvolací soud pochybil nejvíce, když se s argumenty, které se týkají podstaty povolení obnovy řízení, vypořádal jediným souvětím, odkazujícím na rozhodnutí soudu prvního stupně.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Toto vyjádření nepřineslo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, Ústavní soud z něj nevycházel. Z tohoto důvodu nebylo zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je tvrzení, že obecné soudy, zejména soud prvního stupně, neprovedly v řízení o povolení obnovy stěžovatelem navrhovaný výslech svědků M. K., R. N., I. G. a R. B. a odvolací soud se s touto skutečností vypořádal pouze jediným souvětím. Stěžovatel fakticky nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení o povolení obnovy vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41 (46)].
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatněny primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Jejich dodržení v původním řízení (shora označený rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího) bylo přezkoumáno Ústavním soudem pod
sp. zn. IV. ÚS 790/05
a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud připomíná, že na řízení, týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení, se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. 10. 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
V daném případě odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žádost o povolení obnovy řízení, odůvodněná tvrzením stěžovatele, že se žádné násilné trestné činnosti nedopustil, a další navržené důkazy (zejména výslechy spoluvězňů), které jsou bez přímého vztahu k projednávané trestné činnosti, nejsou novými skutečnostmi ani důkazy, na jejichž základě by bylo možno prolomit právní moc dosavadních meritorních rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu. Proto nebylo možné návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení považovat, v souladu s ustanovením § 278 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), za důvodný. Stěžovatel již v původním řízení před soudy obou stupňů neúspěšně tvrdil, že se žádné násilné trestné činnosti nedopustil a že je z ní usvědčován pouze lživou výpovědí spoluodsouzeného J. G., s níž se oba soudy vypořádaly. Stěžovatel neuspěl ani před Nejvyšším soudem ČR, který se jeho věcí rovněž zabýval, ale ani v řízení před Ústavním soudem, jak již bylo shora uvedeno.
Ve vztahu k námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem je namístě poukázat na to, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Naopak je nutno je chápat a pojímat jako jeden celek. Proto Ústavní soud hodnotí i ústavnost daného konkrétního řízení v celém kontextu, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. Pokud tedy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku, může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na ně odkázat, jako v projednávané věci, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku). V tomto duchu posoudil Ústavní soud i projednávanou věc a uzavřel, že stěžovatelova námitka je bezdůvodná.
Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vycházela ze zjištění, že nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody či o uloženém trestu. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 TrŘ a jakými úvahami se při rozhodování řídily (§ 134 odst. 2 TrŘ). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu