Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to exhaust final appeal remedies in criminal case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by G. Š. against lower court rulings in a robbery case. The petitioner argued violations of fundamental rights regarding recidivism classification and evidence manipulation but failed to challenge the Supreme Court's final dismissal of his appeal. The court ruled the complaint inadmissible because the principle of subsidiarity requires exhausting all available legal remedies before seeking constitutional protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all statutory legal remedies, including the final appeal decision, thereby violating the principle of subsidiarity.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti G. Š., zastoupeného JUDr. J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 61 To 106/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 24 T 92/2003, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť "již před vynesením rozsudku byl pravomocně odsouzen pro jiný loupežný útok", který však s útokem z 6. 6. 2002 tvořil pokračování v trestném činu. Stěžovatel dále míní, že v jeho trestní věci "se vyskytují zásadní pochyby a nesrovnalosti", bylo "manipulováno" s písemným přepisem zvukového záznamu z hlavního líčení, nebyly provedeny jím navržené důkazy a důkazy, které byly provedeny, soudy nesprávně hodnotily.
Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let a k trestu propadnutí věci (současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002). Stěžovatelovo odvolání rovněž napadeným usnesením odvolací soud podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
Po podání ústavní stížností (dne 12. 5. 2006) podal stěžovatel též dovolání k Nejvyššímu soudu (dne 22. 6. 2006). Ústavní soud pak (podáním ze dne 27. 9. 2006) stěžovateli sdělil, že vyčká výsledku dovolacího řízení, a bude-li důvod jej napadnout, že tak třeba učinit spolu s předložením rozhodnutí o posledním procesním prostředku v 60-ti denní lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1586/2006, tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Podrobně ze zabýval námitkami, jež stěžovatel opětovně vznesl v ústavní stížnosti (posouzení zvlášť nebezpečné recidivy a důsledků odsouzení za jiný "loupežný útok" ze dne 5. 6. 2002), a shledal je nedůvodnými. Usnesení dovolacího soudu bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 21. 3. 2007 a lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 21. 5. 2007.
Na shora uvedenou výzvu ze dne 27. 9. 2006 stěžovatel do dnešního dne nereagoval.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
I. ÚS 242/03
,
II. ÚS 703/02
,
I. ÚS 161/03
,
I. ÚS 230/03
,
I. ÚS 649/04
,
III. ÚS 666/04
,
II. ÚS 78/05
,
III. ÚS 323/05
,
III. ÚS 344/06
,
III. ÚS 362/06
a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež je nutno ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj