Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court's refusal to award litigation costs as not unconstitutional.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower courts' refusal to award litigation costs. The applicant argued that the courts violated his right to a fair process by not granting costs based on success or conduct under the Civil Procedure Code. The Court held that the lower courts' decisions were properly reasoned, logical, and did not involve arbitrariness, thus failing to meet the threshold for constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pokud obecné soudy řádně a logicky zdůvodnily své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bez porušení ústavy.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. M. L., proti usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, čj. 10 C 15/2000 - 33, a Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, čj. 25 Co 595/2006 - 43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, čj. 10 C 15/2000 - 33 (dále jen "okresní soud"), kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 56 809,-- Kč s příslušenstvím a zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, čj. 25 Co 595/2006 - 43, kterým bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nerespektovaly jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, spočívající v přiznání náhrady nákladů účastníkovi podle úspěchu ve věci, nebo podle jeho chování v průběhu řízení, jak je to obsaženo v § 142 - § 148 OSŘ. Pouze v případě, kdy se aplikace těchto ustanovení může jevit jako nepřiměřená tvrdost, přichází v úvahu § 150 OSŘ, při jehož použití však musí soud vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Nepřiznání nákladů řízení se stěžovateli jeví být nepřiměřeně tvrdým rozhodnutím vůči němu.
Z obsahu soudních rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře, usnesením v bodě I., zastavil řízení o zaplacení částky 56 809,-- Kč, v bodě II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v bodě III. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni.
Krajský soud v Praze, k odvolání stěžovatele, který požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni, změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že předmětem řízení byl tvrzený nárok žalobkyně na nájemné za užívání nemovitosti a movitých věcí stěžovatelem v období od 10. 2. 1997 do 28. 2. 1999. Žaloba byla podána dne 8. 2. 2000. Stěžovatel plnění na předmětnou pohledávku složil do soudní úschovy ještě před podáním žaloby. Důvodem byla spornost okruhu dědiců po původním pronajímateli, právním předchůdci žalobkyně. Stěžovatel tedy postupoval podle § 568 ObčZ. Za uvedené situace nejsou splněny předpoklady § 146 odst. 2 OSŘ pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Odvolací soud shledal ve věci důvody zvláštního zřetele hodné, ve smyslu § 150 OSŘ, které spatřoval v tom, že žalobkyně, v době podání žaloby, nevěděla o tom, že své plnění stěžovatel složil do soudní úschovy. Stěžovatel tuto skutečnost neuvedl ani ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 3. 2000. Žalobkyně podala žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením. Přihlédnout je nutno i k době od splatnosti žalované pohledávky do okamžiku, kdy žalobkyně získala možnost s plněním nakládat. Odvolací soud tak shledal výjimečnost případu podle § 150 OSŘ a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v celém rozsahu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Vyslovil mj., že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, ale zvážit, zda tu neexistují další okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Otázku náhrady nákladů řízení ovšem nelze, z hlediska kritérií spravedlivého procesu, klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, zejména soudu odvolacího, ve věci náhrady nákladů řízení. Interpretace a aplikace relevantních ustanovení občanského soudního řádu, jako normy podústavního práva, je plně v kompetenci obecných soudů. Po přezkoumání jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by danou věc posouvalo do ústavně-právní roviny. Jedná se o rozhodnutí, která neobsahují žádné prvky svévole. Jsou řádně a logicky zdůvodněna v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ. Nedošlo tedy k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu