Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 6/05 ECLI:CZ:US:2007:4.US.6.05.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely and unfounded regarding Supreme Court ruling.

Numero d'incarto IV.ÚS 6/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against three lower court decisions regarding a commercial debt dispute. The applicant argued that the Supreme Court improperly declared the appeal inadmissible and violated rights to court protection, but the Court found no such violation. The complaint was ultimately dismissed because it was procedurally untimely for two lower court rulings and unfounded regarding the Supreme Court's decision.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints must be filed within the statutory limitation period and are rejected if the applicant fails to meet procedural requirements or if the challenged decision is substantively correct.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural limitation inadmissibility commercial debt court protection rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
23 Cm 81/98, pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
29 Odo 142/2004, pro neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
§ 237 odst. 4 o.s.ř.
§ 175 odst. 4 o.s.ř.
Teprve v případě, že by tyto námitky byly uznány za včas podané, bylo by v souladu s ustanovením § 175 odst. 4 o.s.ř. nařízeno soudní jednání ve věci samé.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
čl. 90 Ústavy ČR
Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., právně zastoupeného advokátem JUDr. H. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98.

Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Dne 27. 3. 1998 vydal Krajský obchodní soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, jímž zavázal stěžovatele společně s INT spol. s r. o. zaplatit společně a nerozdílně navrhovateli částku 5.733.109,- Kč s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu byly dne 6. 5. 1998 podány ze strany stěžovatele námitky, jež vedly krajský obchodní soud k vydání rozsudku ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 23 Cm 81/98, jímž byl směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušen. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti odvolání a Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 4 Cmo 576/99, citovaný rozsudek krajského obchodního soudu zrušil a zavázal soud prvního stupně vycházet z právního názoru Vrchního soudu v Olomouci. Na základě této skutečnosti pak byly námitky stěžovatele proti napadenému směnečnému rozkazu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, odmítnuty. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno též usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 23 Cm 81/98. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, bylo v dané věci odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném případě nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že dovolání je nepřípustné. Citovaný soud měl při posuzování případu přehlédnout přípustnost dovolání, jež vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen (o.s.ř.). Jak plyne z předmětné ústavní stížnosti, stěžovatel se domnívá, že usnesení, jímž byly odmítnuty jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je v dané věci rozhodnutím ve věci samé, neboť tímto usnesením došlo k předpokládanému následku spojeného s vydáním směnečného platebního rozkazu, tj. založení práv a povinností účastníků řízení. V opačném případě by pak nebylo možné se proti takovýmto rozhodnutím zákonným způsobem bránit a nebylo by tak garantováno právo na spravedlivý proces. V dalším pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že námitky proti dotčenému směnečnému platebnímu rozkazu byly podány včas. Za vadu v řízení označil stěžovatel také ten fakt, že se Vrchní soud v Olomouci nezabýval otázkou aktivní legitimace za směnky.

III. Vrchní soud v Olomouci ve svém přípise ze dne 27. 5. 2005 krátce zrekapituloval předmět rozhodnutí a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003, č.j. 7 Cmo 272/2003-212.

Přípisem ze dne 3. 5. 2005 se k případu vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 10. 2004, č.j. 29 Odo 142/2004-238.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné či nikoli, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout Nejvyššímu soudu ČR, a Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje. Ústavní soud tedy není přezkumnou instancí, která by přezkoumávala v každém jednotlivém případě, zda Nejvyšší soud ČR při hodnocení přípustnosti dovolání nepochybil. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu ČR, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu však v tomto případě nebylo.

Pro posouzení předmětného případu je rozhodující především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné jen proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí nižšího soudu zrušil. Za podstatnou je pak třeba považovat především tu podmínku, dle níž se musí jednat o rozhodnutí ve věci samé. V napadeném usnesení krajského soudu bylo rozhodováno toliko o včasnosti podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, což nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, ač je zřejmé, že zhodnocení nastíněné otázky je pro další jednání před soudem zásadní. Teprve v případě, že by tyto námitky byly uznány za včas podané, bylo by v souladu s ustanovením § 175 odst. 4 o.s.ř. nařízeno soudní jednání ve věci samé. Zkoumání včasnosti podání námitek je toliko procesním předpokladem pro nařízení jednání, v jehož rámci by byly vznesené námitky projednány.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Co se týče usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, je třeba konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k těmto podána opožděně. Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil o tom, že dovolání je ve vztahu k jeho usnesení přípustné pouze ve vztahu k výroku I., jež se týkal nepřipuštění České finanční, s.r.o., na místo dosavadního žalobce. Ve zbytku, tj. ve výroku II. a III., nebyly naplněny dovolací důvody, o čemž Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil. Pokud chtěl tedy stěžovatel napadnout ústavní stížností tyto výroky, popř. i dotčené usnesení Krajského soudu v Ostravě, měl tak učinit bezprostředně po doručení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v zachované šedesátidenní lhůtě. Z výše uvedených důvodů tak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, které však shledal ústavně konformním.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, pro neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu