Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to insufficient evidence in theft case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of theft and credit card fraud. The defendant argued that the lower courts violated his right to a fair trial by convicting him based solely on indirect witness testimony without direct observation of the crime. The court ruled that the general courts correctly applied the principle of free evaluation of evidence and that the conviction was not in extreme contradiction with the proven facts. Consequently, the court determined the complaint was clearly unfounded and dismissed it without further review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not review the correctness of the application of ordinary law but only protects constitutional rights, dismissing complaints where general courts have not arbitrarily applied the law or violated fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citované rozhodnutí s tím, že jím, jakož i v řízení jemu předcházejícímu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 T 213/2004, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) trestního zákona, spáchaným formou spolupachatelství a trestným činem držení platební karty podle § 249b trestního zákona spáchaným formou spolupachatelství a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců ve věznici s ostrahou. Trestného činu se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit tím, že v čekárně na vlakovém nádraží v Brně společně s další osobou využil spánku poškozeného a z otevřeného kufříku mu odcizil peněženku, osobní doklady a mobilní telefon, čímž mu způsobil škodu ve výši 4 536,80 Kč.
Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o trestu a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců ve věznici s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozsudku chybí výrok, jímž by zamítl nebo odmítl podané odvolání ve vztahu k výroku o vině. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1430/2006, dovolání odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Uvedené usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a stěžovatele odsoudily pouze na základě dvou nepřímých důkazů. Podle jeho názoru svědecké výpovědi dvou svědků dokazují pouze to, že se stěžovatel ještě s jedním mladíkem nacházel v předmětné době v čekací hale nádraží, avšak z jejich výpovědí nevyplývá, že by viděli stěžovatele z kufříku poškozeného brát nějaké věci.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,
sp. zn. III. ÚS 321/03
).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Oba obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel a další dosud neztotožněná osoba se nejen nacházeli v době činu v čekárně pro cestující, ale že si přisedli přímo vedle poškozeného, který následně usnul. Oba mladíky viděl poškozený a další svědkyně, zaměstnankyně Českých drah, která měla službu. Poté poškozený zjistil, že se mu z pootevřeného kufříku ztratily věci. Vzhledem k tomu, že oba svědkové vyloučili, že by vedle poškozeného seděly v té době nějaké další osoby a poškozený ztrátu věcí zjistil ihned poté, co oba mladíci odešli, dospěly soudy k závěru, že odcizení předmětných věcí může mít na svědomí pouze dvojice mladíků, z nichž jeden byl na požádání poškozeného zkontrolován policejní hlídkou před nádražím a byl ztotožněn jako stěžovatel.
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu