Constitutional complaint dismissed because constitutional review was bypassed by the final appeal decision.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against lower court rulings. The applicant argued that evidence was evaluated unilaterally and rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms were violated. The court dismissed the complaint because the applicant failed to challenge the final appeal decision, thereby bypassing the principle of subsidiarity and depriving the constitutional review of its necessary scope.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to exhaust all available legal remedies, specifically when the complaint targets decisions other than the final appeal ruling, violating the principle of subsidiarity.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 6 To 22/2006-204 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 10. 2005, č.j. 6 T 101/2003-175, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo jak při provádění důkazů, tak i při jejich hodnocení (podle stěžovatele "zcela jednostranně posoudily důkazy v jeho neprospěch"). Stěžovatel má za to, že soudy rozhodly v rozporu se skutkovým stavem a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Rovněž napadeným usnesením krajský soud stěžovatelovo odvolání podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1068/2006, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
I. ÚS 242/03
,
II. ÚS 703/02
,
I. ÚS 161/03
,
I. ÚS 230/03
,
I. ÚS 649/04
,
III. ÚS 666/04
,
II. ÚS 78/05
,
III. ÚS 323/05
,
III. ÚS 344/06
a další).
Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitky dříve vtělené do dovolání, k nimž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikují dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané zčásti ze způsobilého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (srov. argument jednání stěžovatele v tzv. nutné obraně), mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).
Stěžovatel podal ústavní stížnost dříve, než bylo rozhodnuto o jeho dovolání a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitky, jež adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k paralelnímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení.
Jelikož stěžovatel nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu ani dodatečně (ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
soudce zpravodaj