Constitutional Court dismisses complaint against compensation calculation for administrator in bankruptcy proceedings. The court rejects claims of unfair treatment and equal pay violations. The decision upholds the Supreme Court's method for determining administrator fees. The court finds no constitutional violation in the fee calculation method. The complaint is rejected as the Supreme Court applied the law correctly.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a bankruptcy administrator against the Supreme Court's decision on her compensation. The administrator argued that the fee calculation method, based on hours worked and compared to a managing director, violated her rights to equal pay and fair process. The court ruled that since the bankruptcy settlement was rejected, the specific statutory provision for calculating fees based on the scope of activity was the only applicable rule, making the Supreme Court's approach legally sound and free from constitutional defects.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb.; § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb.: When a bankruptcy settlement is rejected, the court must calculate the administrator's compensation based on the scope of activity rather than hourly rates or comparison to other roles, and such a calculation does not violate constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. Ivany Santariusové, vyrovnací správkyně dlužníka ROMO, a. s., se sídlem Zvonařka 408/16, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 710 00 Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2006, č. j. 2 Ko 71/2006-1381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. července 2006, č. j. 2 Ko 71/2006-1381, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2006, č. j. 35 Kv 1/2001-1370, tak, že odměnu vyrovnací správkyně (stěžovatelky) určil celkem částkou 1.477.980 Kč (1.242.000 Kč a 19% DPH ve výši 235.980 Kč). Při určení odměny aplikoval § 8a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., neboť v dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání, a proto nebylo možné odměnu stanovit podle § 7a této vyhlášky. Jediným kritériem při určení odměny byl tedy rozsah činnosti vyrovnací správkyně. Odvolací soud vyšel z toho, že činnost vyrovnacího správce je nejbližší činnosti řídícího pracovníka ve společnosti srovnatelné svou velikostí, předmětem činnosti i umístěním v regionu. Z tohoto hlediska ohodnotil hodinu práce vyrovnací správkyně částkou 500 Kč. Odměnu vyrovnací správkyně tedy tvořil součet odměny stanovené podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 476/1991 Sb. ve výši 235.000 Kč (odměna za každého věřitele ve vyrovnávacím řízení ve výši 500 Kč) a odměny stanovené na základě § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. podle počtu odpracovaných hodin (2014 hodin) ohodnocených částkou 500 Kč za hodinu ve výši 1.007.000 Kč.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud v Olomouci dále dle názoru stěžovatelky nerespektoval ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání i legitimní očekávání, které jsou součástí ochrany majetkových práv. Stěžovatelka především zpochybnila způsob výpočtu odměny, kterou provedl Krajský soud v Ostravě zčásti podle advokátního tarifu, tak i odvolací soud, který vyšel ze srovnání činnosti vyrovnací správkyně s činností řídícího pracovníka. Uvedeným postupem byla porušena zásada stejné odměny vyrovnacích správců za provedení stejné činnosti v rámci vyrovnání. Z žádného ustanovení zákona ani vyhlášky nevyplývá, že by vyrovnací správce měl být hodnocen podle počtu odpracovaných hodin. Při stanovení způsobu a výše odměny neměl soud postupovat pouze podle § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb., ale měl jej aplikovat i s ohledem zejména na § 7a této vyhlášky. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je třeba upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem. Vrchní soud v Olomouci tak neučinil a tím porušil čl. 4 odst. 4 Listiny. Soud měl zkoumat věcný rozsah provedené činnosti stěžovatelky v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, tzn. měl zkoumat, zda stěžovatelka provedla veškeré činnosti ve vyrovnávacím řízení uložené jí zákonem. V návaznosti na takto zjištěný rozsah činnosti jí pak měla být určena odměna. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, neboť je narušen princip proporcionality způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýká i stěžovatelka, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady ústavně zaručených práv a svobod, avšak z obsahu ústavní stížnosti lze vysledovat především polemiku se způsobem a výší vypočítané odměny vyrovnací správkyně soudem. Stěžovatelka tak v podstatě zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu. Jak již bylo naznačeno výše, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní ani skutkové závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z pohledu ústavněprávního nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci žádné výhrady. V dané věci bylo zamítnuto potvrzení vyrovnání. S ohledem na § 66 odst. 1 písm.
b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, soudu nezbylo než zastavit vyrovnací řízení a při způsobu určování odměny postupovat podle § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. Jestliže uvedené ustanovení způsobu výše odměny odvozuje od rozsahu činnosti správce, nelze proti způsobu výpočtu, jaký zvolil odvolací soud, nic namítat. Soud vycházel při stanovení odměny z vyúčtování předloženém vyrovnací správkyní, přičemž vzal do úvahy rozsah a délku vyrovnacího řízení a přihlédl i k tomu, že v době vyrovnacího řízení byla stěžovatelka nadále činná jako advokátka a působila v několika dalších konkursních řízeních jako správkyně konkursní podstaty.
Ústavní soud tedy konstatuje, že odvolací soud rozhodl v souladu s procesními předpisy, způsob výpočtu a výši odměny řádně a podrobně odůvodnil a jeho závěry jsou naprosto logické. Nelze tak hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka, že Krajský soud v Ostravě vyšel při výpočtu odměny zčásti z advokátního tarifu, nemá žádnou relevanci, neboť takový způsob výpočtu odvolací soud právě odmítl a nahradil jej referenčním kritériem činnosti řídícího pracovníka.
Rovněž tak není na místě argumentace porušením čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze zákazu nucených pracích a na danou věc v žádném případě nedopadá. Obdobně nelze v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spatřovat porušení čl. 28 Listiny. Vyrovnací správkyně nemá postavení zaměstnance. Konečně nebylo porušeno ani legitimní očekávání stěžovatelky na odměnu za vykonanou činnost. Stěžovatelka odměnu obdržela a výše této odměny byla stanovena přiměřeně.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu