Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 272/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.272.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to late filing after Supreme Court rejected appeal on formal grounds.

Numero d'incarto I.ÚS 272/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint because it was filed outside the statutory time limit. The applicant had previously filed an appeal which was dismissed by the Supreme Court for being untimely, a procedural step that precluded the Supreme Court from assessing the legal significance of the lower court's decisions. Since the Supreme Court's rejection was based on formal defects rather than a lack of legal importance, the applicant could not claim uncertainty about the outcome, and the Constitutional Court found the complaint inadmissible due to the delay in submission.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the expiration of the 60-day period following the last procedural act, and the Supreme Court's rejection of an appeal on formal grounds does not create the legal uncertainty required to invoke the exception for untimely appeals.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility statutory time limit Supreme Court appeal rejection formal procedural defects legal uncertainty requirement late filing consequence procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
i z důvodu odmítnutí dovolání jako opožděného, o což šlo i v dané věci) vůbec posoudit, pak z jazykového výkladu ve spojení s logickým výkladem (a contrario) vyplývá, že nelze tyto situace subsumovat pod ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který je vymezen taxativním způsobem.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
§ 208 odst. 1 o.s.ř.
§ 241b odst. 1 o.s.ř.
§ 241b odst. 1 o.s.ř.) Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě -pobočka v Olomouci ze dne 26.7.2005, č.j.
§ 243b odst. 5 věty první o.s.ř.
§ 218 písm. c) o.s.ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. J. C., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.9.2001, č.j. 21C 102/95-114, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11.12.2002, č.j. 40Co 731/2001-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a její ústavně zaručené právo na majetek. Proto se domáhá jejich zrušení.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud především zkoumal, zda je návrh stěžovatelky podaný ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu

Ze spisu plyne, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu ze dne 11.12.2002 dovolání, které však bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11.2.2005, č.j. 21C 102/95-162, odmítnuto jako podané opožděně (podle ust. § 208 odst. 1 ve spojení s ust. § 241b odst. 1 o.s.ř.) Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě -pobočka v Olomouci ze dne 26.7.2005, č.j. 40Co 567/2005-171, rozhodnuto tak, že se napadené usnesení okresního soudu potvrzuje. Odvolací soud posoudil postup okresního soudu jako věcně správný, v souladu s ust. § 208 odst. 1 a § 241b odst. 1 o.s.ř. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání (přestože byla v usnesení krajského soudu poučena, že proti němu není dovolání přípustné), Nejvyšší soud však dovolání usnesením ze dne 21.11.2006, č.j. 28 Cdo 849/2006-199, podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nutno dodat, že naposled citovaná usnesení okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla, a proto Ústavní soud není oprávněn je přezkoumávat (stěžovatelka s nimi však v ústavní stížnosti vyjadřuje souhlas).

V dané věci se přitom jednalo - ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím - o dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tzn.jeho přípustnost měla být odvislá od závěru Nejvyššího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Šlo tedy o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Z hlediska relevantních ustanovení zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že zákon o Ústavním soudu ve svém ust. § 75 odst. 1 věta za středníkem netrvá na tom, aby stěžovatel uplatnil před podáním ústavní stížnosti mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. V ust. § 75 odst. 1 věta za středníkem však zákon o Ústavním soudu expressis verbis odkazuje na ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu potud, že pokud by stěžovatel takový prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Bráno tedy pohledem dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stěžovatelům je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí, pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť shledá, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá.

O takovou právní situaci se však v souzené věci nejedná.

Dochází-li totiž k odmítnutí takového dovolání z formálních důvodů, bránících dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu (tedy mj. i z důvodu odmítnutí dovolání jako opožděného, o což šlo i v dané věci) vůbec posoudit, pak z jazykového výkladu ve spojení s logickým výkladem (a contrario) vyplývá, že nelze tyto situace subsumovat pod ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který je vymezen taxativním způsobem. Tomu ostatně svědčí i rovina teleologického výkladu; pouze totiž v případě, kdy je dán procesní prostor pro úvahu Nejvyššího soudu, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, existuje nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením odvolatele o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Po právní stránce naopak žádná taková nejistota ohledně výsledku dovolacího řízení není z povahy věci dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že stěžovatel nepostupuje v souladu s ustanoveními procesních předpisů, které stanoví formální předpoklady pro přezkum dovolání ("vigilantibus iura scripta sunt"), tedy, pokud dovolatel svým vlastním přičiněním nesplnil procesní podmínky pro to, aby se Nejvyšší soud existencí otázky zásadního právního významu vůbec zabýval. Je tak dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím obecných soudů jako opožděné. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se na posuzovaný případ nevztahuje.

Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.9.2001, č.j. 21C 102/95-114, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11.12.2002, č.j. 40Co 731/2001-139, je tedy nutno počítat od doručení citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. To bylo doručeno - jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu - stěžovatelce a jejímu právnímu zástupci dne 12.3.2003. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Poněvadž byla ústavní stížnost stěžovatelky byla předána k poštovní přepravě až dne 26.1.2007, byla podána zcela zjevně po lhůtě zákonem stanovené.

Protože nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (tímto) zákonem [ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud dodává, že obdobným způsobem rozhodl i ve srovnatelné věci (usnesení ze dne 13.11.2006,

sp. zn. II. ÚS 224/06

).

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2007

Vojen Güttler

soudce zpravodaj