Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 538/07 ECLI:CZ:US:2007:4.US.538.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against appellate court's refusal to admit evidence in criminal fraud case.

Numero d'incarto IV.ÚS 538/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud against an appellate court's decision to deny a specific evidence request. The applicant argued that the lower courts violated his rights by failing to review specific laptop screenshots, thereby biasing the evidence evaluation in his favor. The court ruled that it cannot act as a further appellate instance to re-evaluate evidence unless there is an extreme contradiction between findings and proof, which was not demonstrated here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to re-evaluate evidence assessments by general courts unless findings are in extreme contradiction with the evidence presented.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal evidence admissibility appellate court review criminal fraud conviction constitutional rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 5. dubna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. L., zastoupeného JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2006 č. j. 55 To 592/2006-377, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo takto ze strany Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dojít k porušení kautel zakotvených v čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Napadeným usnesením bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele (a dalšího obžalovaného) do rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. září 2006 č. j. 1 T 179/2003-352, jímž byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, 2 tr. zák) a trestným činem pojistného podvodu (§ 250a odst. 1, 3 tr. zák.) a posléze odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem při zkušební době v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.

Stěžovatel svou argumentaci obsaženou v naraci návrhu soustředil na předložení svého náhledu na hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž v tom rámci jako stěžejní ústavněprávní argument odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz shlédnutím přesně označených snímků v laptopu, jímž měla být zpochybněna věrohodnost důkazu, o nějž se opíralo vyvození skutkového závěru učiněného v jeho trestní věci. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy tudíž v rovině práva jednoduchého nedostály kautelám plynoucím z § 2 odst. 5 tr. řádu a důkazy hodnotily pouze v jeho neprospěch, pročež v konečném důsledku zasáhly do jeho výše uvedených základních práv. Z toho důvodu se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Z dnes již ustálené judikatury se podává, že se Ústavní soud necítí být - z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu - oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud shledá, že jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79,

II. ÚS 182/02

, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další); přičemž tuto okolnost stěžovatel ve svém návrhu ani netvrdí.

V trestní věci stěžovatele odvolací soud korektním a dostatečným způsobem odůvodnil, proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu stěžovatele a rovněž v té souvislosti seznatelným (a tedy přezkoumatelným) postupem vyložil, z jakých důvodů se ztotožňuje se skutkovými závěry nalézacím soudem učiněnými (s. 3-5 předmětného usnesení). Nejedná se v jeho případě, jak tvrdí stěžovatel, o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženému racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

,

II. ÚS 418/03

). Těmto požadavkům na ústavní souladnost stěžovaného postupu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jak patrno z řečeného, v plném rozsahu dostál, když rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž považuje dokazování v trestní věci stěžovatele za naprosto vyčerpávající a provádění dalších důkazů v tom důsledku za zcela nadbytečné. V daném ohledu jsou takto závěry (odvolacího) soudu výrazem úvah nevybočujících z mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu