Constitutional Court allows attorney's fees claim by guardian ad litem due to violation of legitimate expectation of property protection.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court rulings that rejected an attorney's fee claim by a guardian ad litem. The court found that the lower courts failed to apply the legal regime valid at the time the attorney was appointed, violating the applicant's right to legitimate expectation of property protection under Article 1 of Protocol No. 1 of the ECHR. Consequently, the court ruled that the state must honor the fee obligation established by the law in force when the legal relationship originated.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArticle 1 of Protocol No. 1 to the ECHR; Article 9 and Article 95 of the Constitution of the Czech Republic; The state must apply the substantive law valid at the time the legal relationship arose to protect the legitimate expectation of property, prohibiting retroactive removal of such obligations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Odměna advokáta ustanoveného jako opatrovníka
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 21. prosince 2006
sp. zn. I. ÚS 457/06
ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 221/2006, sp. zn. 41 C 245/2006, sp. zn. 44 C 403/2006, sp. zn. 44 C 427/2006, sp. zn. 44 C 439/2006, sp. zn. 44 C 451/2006, sp. zn. 44 C 482/2006, sp. zn. 44 C 526/2006, sp. zn. 44 C 538/2006, sp. zn. 44 C 550/2006, sp. zn. 44 C 562/2006, sp. zn. 44 C 582/2006 a rozsudkům téhož soudu ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 285/2006, sp. zn. 41 C 297/2006 a sp. zn. 41 C 313/2006, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky jako soudem ustanovené opatrovnice na zaplacení odměny a hotových výdajů.
I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 221/2006, 41 C 245/2006, 44 C 403/2006, 44 C 427/2006, 44 C 439/2006, 44 C 451/2006, 44 C 482/2006, 44 C 526/2006, 44 C 538/2006, 44 C 550/2006, 44 C 562/2006, 44 C 582/2006 a rozsudky téhož soudu ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 285/2006, 41 C 297/2006 a 41 C 313/2006 v jejich výrocích pod bodem III. bylo porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání ochrany majetku, garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Shora označené rozsudky, každý ve výroku III., se proto zrušují.
Odůvodnění
I. Včas zaslanými ústavními stížnostmi, splňujícími i další formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení § 29 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") a § 140 odst. 2 OSŘ provedeným obvodním soudem a odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006
sp. zn. I. ÚS 457/06
byla jednotlivá řízení o ústavních stížnostech proti shora uvedeným rozhodnutím obvodního soudu spojena ke společnému řízení pod
sp. zn. I. ÚS 457/06
.
Napadenými rozhodnutími obvodního soudu došlo v každé věci k zamítnutí návrhu na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka uplatnila poté, co předtím byla tímto soudem ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných, kteří byli pro soud nezastižitelní (§ 29 odst. 3 OSŘ).
Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 474/06
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172) bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatelky proti jiným rozsudkům obvodního soudu, v tomto nálezu označeným. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že bylo porušeno základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. Ve věcech projednávaných pod
sp. zn. I. ÚS 457/06
se jedná v podstatě o skutkově a právně identické věci jako ve výše označeném nálezu
sp. zn. I. ÚS 474/06
a Ústavní soud nemá důvod se od závěrů obsažených v uvedeném nálezu odchýlit. Bylo by proto také zcela nadbytečné, aby Ústavní soud podrobně opakoval argumentaci stěžovatelky na jedné straně a odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu na straně druhé, stejně jako své závěry v citovaném nálezu obsažené. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ani nevyžadoval vyjádření obvodního soudu jako účastníka řízení. Pro přehlednost tedy postačí shrnout nejdůležitější aspekty daného případu a stěžejní závěry, ke kterým Ústavní soud v této věci dospěl.
Z označených rozsudků obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že návrhy stěžovatelky jako soudem ustanoveného opatrovníka žalovaných na zaplacení odměny a hotových výdajů byly zamítnuty. Obecný soud nepovažoval výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle § 29 odst. 3 OSŘ za výkon advokacie.
II. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími poruší ústavně zaručená základní práva a svobody jednotlivce mj. tím, že při interpretaci podústavního práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, kterým jsou povinny podle čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout adekvátní ochranu. V daném případě Ústavní soud zkoumal, zda označená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
III. Až do přijetí novely OSŘ provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nezmiňovalo ustanovení § 140 odst. 2 OSŘ, týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely OSŘ, do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení § 140 odst. 2 OSŘ provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
V době, kdy byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006 a dne 22. 5. 2006, stát již tuto povinnost zákonem výslovně danou neměl, s čímž se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal.
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve větším množství případů, je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již tuto povinnost neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Vedle výše uvedené ústavněprávní argumentace lze v daném případě aplikovat i argumentaci v rovině podústavního práva. Zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka opírá své nároky. Byl-li tento právní titul s účinností od 1. 4. 2006 zrušen, bylo přesto v době rozhodování soudu třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity (viz také judikatura Ústavního soudu, nález
sp. zn. Pl. ÚS 21/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, str. 87, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález
sp. zn. I. ÚS 287/04
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174, str. 331).
Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ústavním stížnostem vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.