Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 162/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.162.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in commercial registry proceedings.

Numero d'incarto IV.ÚS 162/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a shareholder against decisions regarding the deregistration of a savings company. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair trial and judicial protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the general courts adequately reasoned their decisions and that the Constitutional Court's role is limited to reviewing constitutionality, not re-evaluating the application of ordinary law or guaranteeing procedural success.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court's function is limited to reviewing constitutionality and it does not act as a higher instance for general courts, meaning it cannot find a violation of fundamental rights merely because the applicant disagrees with the interpretation of ordinary law or the outcome of the proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights commercial registry deregistration shareholder standing judicial review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 14 a § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
interpretaci podústavního práva (§ 14 a § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
§ 157 občanského soudního řádu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, č. j. 29 Odo 39/2005-270, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 7 Cmo 520/2003-240 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2000, č. j. F 59533/2000/B 3170/1-181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2006, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nesouhlasil s tím, že nebyl účastníkem rejstříkového řízení v souvislosti se zápisem výmazu Společnosti Spořitelní privatizační - Všeobecný investiční fond, a. s. z obchodního rejstříku a její přeměnou na otevřený podílový fond s názvem Spořitelní investiční společnost a. s. - Všeobecný otevřený podílový fond tak, jak Krajský obchodní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 8. 2000, č. j. F 59533/2000/B 3170/1-181. Proti tomuto usnesení proto stěžovatel podal dne 12. 9. 2000 z titulu akcionáře společnosti odvolání. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 28. 6. 2002, č. j. 7 Cmo 1016/2000-199, odvolání stěžovatele odmítl, neboť podle jeho názoru odvolání podala osoba, jež k tomu není oprávněná. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2003, č. j. 29 Odo 893/2002-235, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že v případě, kdy je k návrhu akcionáře zahájeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která rozhodla o zrušení společnosti, stává se tento akcionář účastníkem rejstříkového řízení o povolení výmazu akciové společnosti z obchodního rejstříku. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 9. 2004, č. j. 7 Cmo 520/2003, napadené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2000, č. j. F 59533/2000/B 3170/1-181, potvrdil a současně zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel přesto dovolání podal a Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2005, č. j. 29 Odo 39/2005-270, jeho dovolání zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že podle jeho názoru mu mělo být přiznáno účastenství v řízení o přeměně investiční společnosti na otevřený podílový fond, věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, když ve věci rozhodující soudy jednaly bez nařízení jednání a věc nesprávně posoudily, neboť vycházely z právní úpravy ustanovení § 35j odst. 10 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen "zákon č. 248/1992 Sb.") a ustanovení § 136 odst. 13 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování (dále jen "zákon č. 189/2004 Sb."), které stěžovatel považuje za protiústavní.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. B 3170.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Dále Ústavní soud podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci podústavního práva (§ 14 a § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je v podstatě polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními stěžovatel usiloval o vyhovění svému návrhu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu vyplývá, že oba soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. a zákona č. 189/2004 Sb., se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, včetně posouzení právní úpravy v kontextu jejího vývoje, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů.

Nelze než uzavřít, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle názoru Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Ústavní soud ani neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu