Constitutional court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding civil court judgment on rent dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as manifestly unfounded without a hearing. The applicant challenged a regional court judgment that rejected his claim for rent arrears and damages, arguing violations of fundamental rights and procedural errors in evidence assessment. The court found no violation of rights because the appellate court thoroughly examined the case, properly evaluated the lease agreement's validity, and provided comprehensive reasoning for its decision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is rejected as manifestly unfounded if the Constitutional Court finds that the applicant's claim of a violation of fundamental rights is clearly without merit based on the established facts and legal reasoning of the lower courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. listopadu 2006, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem 568 02 Moravská Třebová, Cihlářova 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2006 č. j. 26 Co 32/2006-177 a Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 10. 2005 sp. zn. 26 C 145/2004, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové potvrdil výroky soudu I. stupně, kterými byla žaloba o částku 17.400,- Kč s příslušenstvím a o úrok z prodlení zamítnuta. Takové rozhodnutí učinil přes zásadně jiné právní hodnocení, než z jakého vycházel soud I. stupně, když v tomto směru šlo o právní závěr, týkající se faktického užívání stavby k bydlení a platnosti nájemní smlouvy. Proto se pro něj, jako žalobce, napadený rozsudek odvolacího soudu stal nepředvídatelným, stejně jako odůvodnění rozhodnutí nepřijatelné. Dále vyslovil přesvědčení, že soud I. stupně neprovedl všechny navržené a potřebné důkazy, nesprávně tak aplikoval ustanovení § 135 občanského soudního řádu, rozhodnutí učinil v rozporu s § 118a jakož i s § 157 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Bylo zjištěno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně na základě odvolání žalobce, které směřovalo proti výrokům, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě o 17.400,- Kč s příslušenstvím a žalobě o přiznání úroků z částky 26.160,- Kč, v tomto rozsahu rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky, jako věcně správná potvrdil, výrok o náhradě nákladů řízení státu změnil s tím, že o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením. V předmětné věci byl uplatněn nárok na zvýšenou úhradu za užívání prostor v nemovitosti žalobce žalovanými, když za uvedené užívání tito platili sjednané nájemné ve výši 1.320,- Kč měsíčně, žalobce však poté požadoval 3.500,- Kč měsíčně, soud I. stupně na základě znaleckého posudku uznal za tržní nájemné částku 2.180,- Kč měsíčně a za žalované období (od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003) pak po odpočtu poskytnutého plnění uložil žalovaným povinnost zaplatit za 12 měsíců žalobci 8.760,- Kč s příslušenstvím. V částce 17.400,- Kč s příslušenstvím, jakož i v požadovaném 3 % úroku z 26.160,- Kč za dobu od 1. 1. 2004 do 11. 9. 2004, byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud po doplnění dokazování opodstatněně rozhodl tak, jak v jeho rozsudku uvedeno a jak výše konstatováno, se všemi odvolacími námitkami se zcela vypořádal. V odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč soubor místností, jež v nemovitosti žalobce (byť nekolaudované) žalovaní užívají a sestávající z kuchyně, 2 místností a příslušenství, je bytem, který tito užívají na základě platné nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou, jakož i se smluvní volností účastníků ohledně nájemného. Na uvedené odůvodnění lze v dalším odkázat s tím, že takové hodnocení smluv, uzavřených mezi účastníky dne 18. 10. 1998 a 16. 12. 2000 o užívání souboru místností k bydlení, nic nezměnilo na závěrech, na základě nichž soud I. stupně, označující sice předmětné smlouvy za neplatné, svými zamítavými výroky rozhodl o části žalobcem uplatněných tvrzených nároků.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozsudku soudu II. stupně odmítnut jako zjevně neopodstatněný a návrh brojící proti rozsudku soudu I. stupně pak jako nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6, § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006