Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial regarding enforcement method of court judgment.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a debtor against the regional court's confirmation of a first-instance judgment ordering property sale for debt satisfaction. The debtor argued that selling the property was an inappropriate enforcement method violating fair trial rights, while the court held that such procedural choices fall within the general courts' exclusive authority. The court determined that the complaint was clearly unfounded because it improperly positioned the Constitutional Court as a second instance reviewing specific enforcement tactics rather than addressing constitutional violations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review specific enforcement methods of court judgments, as such decisions are not questions of constitutionality but rather matters of general judicial discretion regarding the proportionality and timing of execution.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Petrem Kalenským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006, č. j. 11 Co 825/2005-68, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. září 2005, č. j. 19 E 1128/2005-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. září 2005, č. j. 19 E 1128/2005-28, byl nařízen k uspokojení pohledávky oprávněné (Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ) ve výši 89.034,41 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí blíže specifikovaných v tomto usnesení.
K odvolání povinného (stěžovatele) bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006, č. j. 11 Co 825/2005-68, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. K námitce povinného, že navrhovaný výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí je způsobem zřejmě nevhodným pro nepoměr výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitostí, uvedl, že kritérium přiměřenosti vyplývající z § 264 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je pouze jedním z kritérií vhodnosti. Jeho zjištění samo o sobě postup podle citovaného ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit nejen, zda je možné nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, ale i to, zda tak lze učinit v přiměřené době. Pro nařízení výkonu nelze po oprávněném požadovat, aby dokládal, že způsob výkonu, jenž navrhuje, je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob je způsobem nevhodným. Povinný má možnost tuto obranu uplatnit v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, v němž by bylo zkoumáno i jeho tvrzení o možnosti nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na spravedlivý proces možnost soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy. Dále namítal porušení čl. 1 (blíže neurčeného) Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti odkázal rovněž na argumentaci obsaženou v návrhu ze dne 28. února 2006, který adresoval soudu prvního stupně. V něm se zabýval především polemikou s vhodností nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí, přičemž soudu navrhoval postup podle § 264 odst. 1 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že ignoroval jeho argumentaci obsaženou v jeho podáních. Přitom z § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu dbát na přesvědčivost odůvodnění svého rozhodnutí a tedy i povinnost přesvědčivě se vypořádat s argumenty účastníků řízení. Tím obecné soudy porušily povinnosti vyplývající z mezinárodních závazků. Stěžovatel zmiňuje porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Vyslovil přesvědčení, že odvolací soud ignoroval jeho podání a otázku mezinárodních závazků z obavy, že nebude schopen přesvědčivě svoje rozhodnutí odůvodnit, aniž by vyvolal pochybnosti o svojí nestrannosti a nezávislosti na České straně sociálně demokratické. V další části stěžovatel rozebírá problematiku perzekuce ze strany státních orgánů vůči jeho osobě.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím soudu o způsobu nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel obdobně jako v podáních před obecnými soudy argumentuje, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný. Přestože stěžovatel poukazuje na mezinárodní závazky, jimiž by měla být Česká republika vázána, a zmiňuje i porušení ústavně zaručených práv, jeho ústavněprávní argumentace ve vztahu k napadeným rozhodnutím je v podstatě nulová. Rozhodnutí o tom, zda jsou podmínky naplněny pro určitý způsob provádění výkonu rozhodnutí, není navíc ani otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do práva obecného soudu posoudit, zda v konkrétním případě byly splněny podmínky pro nařízení výkonu určitým způsobem (v daném případě prodejem nemovitostí). Ústavní stížnost, jak ji podal stěžovatel, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podstatné v dané věci je i to, že se jedná o výkon pravomocného rozhodnutí, které stěžovateli ukládá povinnost k plnění. Jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil, musí snášet i případné negativní důsledky vyplývající z nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí. V tomto postupu nelze spatřovat ani porušení čl. 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné ochranné prostředky. Toto právo nespočívá v tom, že stěžovateli musí být vždy vyhověno. Obecné soudy nařídily výkon rozhodnutí na základě pravomocně přiznaného exekučního titulu a postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. Ústavní soud v této souvislosti pouze na okraj a nad rámec výše uvedeného podotýká, že otázka poměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu povinného je pouze jedním z kritérií zkoumání vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí. Jak správně konstatoval odvolací soud, je třeba zohlednit i další hlediska, a to především hledisko časové. Obecné soudy tuto skutečnost zohlednily.
Ohledně stěžovatelových námitek lze ještě doplnit, že v posuzované věci nebylo a ani nemohlo být aplikováno ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, protože ve věci nerozhodoval orgán veřejné správy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu