Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 35/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.35.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed appeal claiming right to personal hearing at second instance for detention review.

Numero d'incarto IV.ÚS 35/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a detainee against the Supreme Court's refusal to extend his detention. The petitioner argued that Article 5 of the ECHR and the Charter of Fundamental Rights guaranteed a personal hearing at both trial and appeal stages, while the state contended that the first-instance hearing sufficed. The court ruled that the right to a hearing does not mandate a second instance hearing, as the petitioner failed to provide substantive arguments challenging the detention grounds at either stage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 5 odst. 4 Úmluvy; čl. 5 odst. 4 Úmluvy; čl. 8 odst. 2 Listiny; čl. 8 odst. 5 Listiny: The right to a personal hearing regarding the continuation of detention does not require a hearing at the second instance if the first instance provided adequate opportunity to argue against detention grounds.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to personal hearing detention review second instance hearing ECHR Article 5 Constitutional Court procedural fairness recidivist detention

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod
čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. Pl. ÚS 45/04

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, Advokátní kancelář v Trutnově, Libušinka 180, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.1.2006, sp. zn. 9 To 94/2005, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27.1.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 2 věta prvá, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále "právo na svobodu a osobní bezpečnost" zaručené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.8.2005, sp. zn. 48 T 2/2005, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel byl krajským soudem dne 15.8.2005 k trvání vazby osobně slyšen. Do protokolu uvedl, že rozhodnutí ponechává čistě na úvaze soudu. Vzhledem k tomu, že má malé dítě, by chtěl být propuštěn z vazby na svobodu. Krajský soud shledal, že i nadále trvají důvody vazby uvedené v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel před vzetím do vazby nebyl řadu let nikde zaměstnán. V minulosti byl mnohokrát soudně trestán, mimo jiné pětkrát pro majetkovou trestnou činnost. Stěžovatel pobíral pouze sociální dávky a prostředky získané trestnou činností pro něj představovaly podstatný zdroj financí. Krajský soud poukázal na to, že věc, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán, je svou povahou složitější, neboť jde o trestní řízení s více obžalovanými a řadou dílčích útoků.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele do usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem; poukázal na stěžovatelovu speciální recidivu a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Vrchní soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele týkajícími se nezákonnosti rozhodování o vazbě ohledně nedodržení stanovených lhůt a došel k závěru, že lhůty stanovené trestním řádem byly dodrženy.

V ústavní stížnosti stěžovatel znovu poukazuje na údajnou nezákonnost spočívající v nedodržení lhůt stanovených trestním řádem při rozhodování o vazbě. Dále má stěžovatel za to, že je nezbytné, aby měl možnost se k prodloužení vazby vyjádřit, a to osobně. Stejné právo pak musí být zachováno, i když se rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí. Neprovedení stěžovatelova výslechu při rozhodování Vrchního soudu v Praze, dle jeho názoru, založilo porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Ústavní soud si vyžádal potřebné spisové podklady ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 T 2/2005, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace stěžovatele stojí na domněnce, že právo být osobně slyšen při rozhodování o ponechání ve vazbě se vztahuje na obě instance obecných soudů. Tato domněnka stěžovatele však není správná, a to z následujících důvodů.

Čl. 5 odst. 4 Úmluvy stanoví : "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."

Čl. 8 odst. 2 věta prvá a odst. 5 Listiny zaručují ve vztahu k případu stěžovatele zákonnost vzetí do vazby z důvodů a na dobu v zákoně uvedenou, a to na základě rozhodnutí soudu.

V nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

(vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.) s odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.

Podle Ústavního soudu však z citovaného nálezu, Listiny, Úmluvy ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost obecných soudů konat slyšení ve dvou stupních. Smyslem a účelem slyšení je vytvoření prostoru pro obhajobu k vyvracení důvodů, na nichž se zakládá další ponechání obviněného ve vazbě, tedy nalezení pokud možno co nejvěrnějších faktů o tom, zda existují vazební důvody, nevyloučit samu obhajobu ve fair procesu kontradiktorního charakteru a umožnit jí osobně proti vazebním důvodům argumentovat; není jím přirozeně jen opakované formální "slyšení pro slyšení".

Jestliže stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na slyšení při rozhodování o vazbě, musí zároveň předložit argumenty, které vyvracejí nebo by mohly vyvracet trvání vazebních důvodů. Tyto argumenty však stěžovatel nepředložil, a to ani při slyšení před krajským soudem, ani v ústavní stížnosti. Jinak řečeno, stěžovatel ani netvrdil, co významného pro rozhodování o jeho ponechání ve vazbě chtěl při svém slyšení uvést. Stěžovateli nebylo bráněno v tom, aby argumentoval ať už před soudem prvního stupně osobně, či v podané stížnosti proti rozhodnutí tohoto soudu, takže i z tohoto pohledu jsou jeho výtky o údajné protiústavnosti konání obecných soudů zcela neopodstatněné.

Ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je řádně odůvodněno a nelze z něj dovodit, že by obsahovalo prvky libovůle, nebo že by jinak vybočovalo z ústavně konformního rámce; stížnostní soud adekvátně reagoval i na stěžovatelovu námitku stran nezákonnosti rozhodování o vazbě v roce 2004 a na začátku roku 2005, takže v tomto směru lze na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze odkázat s připomenutím, že pro posouzení ústavnosti naříkaného usnesení nejsou tyto stěžovatelem předkládané výhrady významné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu