Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 21/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.21.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding judges' impartiality due to political pressure and campaign activities.

Numero d'incarto IV.ÚS 21/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by F.K. against the Supreme Court's finding that named judges were not excluded from proceedings due to potential bias. The applicant argued that political pressure and the Supreme Court's campaign created an objective doubt about the judges' impartiality, citing relevant case law and ECHR principles. The Court rejected these claims, ruling that the lower court adequately reasoned why political campaigns and Supreme Court decisions alone do not objectively threaten judicial independence, which is a fundamental constitutional principle.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower court's decision is sufficiently reasoned and does not exceed the scope of constitutionally guaranteed rights, particularly regarding the objective assessment of judicial impartiality in the face of political pressure.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint judicial impartiality objective doubt political pressure judicial independence concealment of bias supreme court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců posléze namítal porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí nálezem zrušil.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

IV. ÚS 21/06

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F.K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 č. j. Nco 218/2005-116, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí. Stěžovatel s odkazem na blíže rozvedené okolnosti tvrdil, že uvedení soudci jsou podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám, přičemž je nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 105/01

(konkrétně argument o objektivní úvaze, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl),

I. ÚS 167/94

(argument, dle něhož postačí, že lze mít pochybnosti o podjatosti) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců posléze namítal porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud má za to, že v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v § 14 o. s. ř., a proto postačí na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Dle názoru Ústavního soudu nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Označené argumenty obsažené v citovaných judikátech na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního potom bez dalšího nedopadají, přičemž ztěží možno po soudcích požadovat, jak stěžovatel uvádí (namítá) v ústavní stížnosti, aby "prokázali", "že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni".

Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2006