Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 204/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.204.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies regarding service of process.

Numero d'incarto IV.ÚS 204/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. M. against a final judgment from the Municipal Court in Brno. The complainant argued that the court violated his fundamental rights by issuing a legally binding decision without serving the document, claiming the court failed to make sufficient attempts to leave a notice for pickup. The court rejected this claim, ruling that the complainant had not exhausted all available legal remedies, specifically the request for an extension of the appeal deadline under civil procedure law, and failed to take reasonable steps to protect his own rights during a decade-long litigation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy.

Parole chiave

Generato dall'IA
non-exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility service of process fundamental rights protection civil procedure law legal notice delivery subsidiarity principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 99/1963 Coll., Civil Procedure Code
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Constitution of the Czech Republic
European Convention on Human Rights

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č.j. 37 C 175/99-185, spojené s návrhem na zrušení ust. § 50c odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 50c odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s e o d m í t a j í.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že postupem Městského soudu v Brně bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.

Výhrada, o kterou stěžovatel opírá svou ústavní stížnost, spočívá v tom, že mu napadené rozhodnutí nebylo nikdy doručeno, přesto však dne 13. 12. 2005 nabylo právní moci. Stěžovatel uvádí, že doručující orgán "zneužil" ust. § 50c o.s.ř. odst. 1 za středníkem a sice, že neučinil dostatečný pokus zanechat stěžovateli výzvu k vyzvednutí uložené zásilky. Soud vycházel z toho, že stěžovateli bylo doručeno uložením bez zanechání výzvy k vyzvednutí, jak to citované ustanovení o.s.ř. umožňuje, a napadené rozhodnutí opatřil doložkou právní moci. Stěžovatel se nedozvěděl o běhu odvolací lhůty a jak sám uvádí, byl tím zbaven práva na odvolání. Tímto postupem mělo být zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu.

Ústavní stížnost je podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ust. § 75 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. V této souvislosti odkazuje na ust. § 58 o.s.ř., které upravuje možnost podat návrh na prominutí zmeškání lhůty, jestliže ji účastník zmeškal z omluvitelného důvodu a byl tím vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Odstavec 2 tohoto ustanovení pak umožňuje soudu k žádosti účastníka přiznat návrhu odkladný účinek. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel pokusil touto cestou vydat a domoci se tak ochrany svého práva v rámci řízení před obecným soudem.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že ačkoliv je povinností soudů respektovat základní práva účastníka řízení a za všech okolností je chránit, nejsou soudy jedinými a výlučnými strážci těchto práv. Na prvním místě stojí jejich nositel sám. Jestliže se chce svých práv v praxi dovolávat, nastoluje především otázku, zda sám učinil vše pro to, aby jeho právo bylo zachováno. Právní zásada "vigilantibus iura" se uplatní i zde, neboť společnost nemá prostředky chránit práva jednotlivce, který na jejich ochranu sám nedbá. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudní řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, trvá od roku 1999. V průběhu jeho trvání bylo stěžovateli doručováno množství písemností, které stěžovatel přebíral jen výjimečně. Jak se uvádí i v ústavní stížnosti, byla stěžovateli doručena výzva k vyzvednutí předvolání k ústnímu jednání, které si stěžovatel ve lhůtě nestihl vyzvednout. Z tohoto jednání následně vzešlo napadené rozhodnutí. Stěžovatel však neučinil žádný pokus soud kontaktovat a zjistit, čeho se nedoručená (ve smyslu fyzického doručení dané písemnosti, nikoli výzvy) písemnost týkala. Nelze tedy říci, že by existence tohoto rozhodnutí mohla být stěžovateli zcela utajena. Jestliže stěžovatel argumentuje významem, jaký pro něj spor má, a dopadem nařízení exekuce, které následovalo na základě napadeného rozhodnutí, nabízí se závěr, že to byl především on sám, kdo dostatečně nechránil svá práva. Nemůže spravedlivě očekávat, že soud bude suplovat veškerou jeho účast na ochraně jeho vlastních práv. Soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o doručování, jakákoli další aktivita by byla nad rámec jeho povinností.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soud nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zároveň odmítl v souladu s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení ust. § 50c o.s.ř., neboť legitimace k podání takového návrhu se odvozuje od ústavní stížnosti a tento návrh její osud sdílí.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu