Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 201/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.201.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on statute of limitations, ruling procedural delay does not violate fair trial rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 201/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by E. A. and E. Z. against lower court rulings that rejected their claim for specific performance due to a missed one-year limitation period. The plaintiffs argued that the courts violated their right to a fair process by failing to examine the merits after a ten-year delay. The Court held that the limitation period was correctly applied and that the delay itself did not constitute a violation of fair trial principles warranting the annulment of the judgments.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Lhůta propadná: Opožděné podání žaloby na vydání věci po uplynutí jednoleté lhůty je důvodem pro zamítnutí žaloby bez meritorního rozhodnutí, aniž by to porušovalo právo na spravedlivý proces.

Parole chiave

Generato dall'IA
statute of limitations missed deadline fair trial rights specific performance constitutional complaint procedural delay preclusive effect

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
Domnívají se, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
ust. § 5 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb.
Rozhodnutí obou soudů byla založena na tom, že stěžovatelé podali žalobu až po uplynutí lhůty podle ust. § 5 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tato lhůta je lhůtou propadnou.
ust. § 103 o.s.ř.
Nejednaly tedy v souladu s ust. § 103 o.s.ř. Dále stěžovatelé namítají, že soudy nesprávně posoudily uvedenou lhůtu jako lhůtu propadnou, a odkazují přitom na ust.
ust. § 583 o.z.
Dále stěžovatelé namítají, že soudy nesprávně posoudily uvedenou lhůtu jako lhůtu propadnou, a odkazují přitom na ust. § 583 o.z., které říká, že k zániku práva jeho neuplatněním může dojít jen v případech v zákoně uvedených.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy
To ovšem nebrání Ústavnímu soudu, aby alespoň na tomto místě vyslovil porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp.
čl. 38 odst. 2 Listiny
bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nicméně nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. A. a E. Z., zastoupených JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp.zn. 21 Co 508/2005-114, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2005, č.j. 4 C 235/95-151, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozhodnutím okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání ve výroku specifikované nemovitosti. Odvolací soud pak k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Rozhodnutí obou soudů byla založena na tom, že stěžovatelé podali žalobu až po uplynutí lhůty podle ust. § 5 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tato lhůta je lhůtou propadnou. V ust. § 5 odst. 4 cit. zákona je upravena lhůta k uplatnění nároku na vydání věci u soudu, jestliže povinná osoba nevyhověla výzvě osoby oprávněné. Je zde stanovena lhůta jednoho roku. Tato lhůta je potom v souladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp.zn. Pl.ÚS -st- 7/98 vykládána jako lhůta propadná. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé již dříve bezúspěšně uplatnili svůj nárok u osoby povinné, byla žaloba podaná dne 30. 10. 1995 podána zjevně již po uplynutí této lhůty. Z toho důvodu soudy žalobu zamítly, aniž se dále zabývaly opodstatněností vlastního nároku.

V ústavní stížnosti stěžovatelé především soudům vytýkají, že bylo rozhodnuto až po deseti letech od podání žaloby, když opožděnost podání žaloby měla být soudům zřejmá již na začátku řízení. Nejednaly tedy v souladu s ust. § 103 o.s.ř. Dále stěžovatelé namítají, že soudy nesprávně posoudily uvedenou lhůtu jako lhůtu propadnou, a odkazují přitom na ust. § 583 o.z., které říká, že k zániku práva jeho neuplatněním může dojít jen v případech v zákoně uvedených. Stěžovatelé dovozují, že soudy se chtěly vyhnout meritornímu rozhodnutí a v jejich postupu tak shledávají porušení svého základního práva na soudní ochranu. Z toho důvodu navrhují zrušení rozsudků obou soudů.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí soudů I. a II. stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Bez ohledu na důvody, které vedly k tomu, že ač byla žaloba opožděně podaná, probíhalo řízení deset let, netrpí řízení takovou vadou, která by mohla mít za následek kasaci obou rozhodnutí Ústavním soudem. Lhůta k podání žaloby byla skutečně vyložena v souladu s výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu. Závěry obou soudů, že za takových podmínek je žalobu třeba zamítnout, jsou tedy ústavně konformní. Fakt, že na lhůtu nemá vliv podání první žaloby, která byla posléze vzata zpět, je dostatečně vysvětlen v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na které lze odkázat. Samotná okolnost, že soudům trvalo deset let, než žalobu zamítly jako opožděně podanou, není důvodem pro zrušení jejich rozhodnutí, jestliže neovlivnila porušení dalších ústavních principů spravedlivého procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (viz rozhodnutí ve věci sp.zn.

IV.ÚS 307/05

nebo sp.zn.

IV.ÚS 628/03

). Zároveň nemohl Ústavní soud porušení ústavně zaručeného práva konstatovat přímo ve výroku svého rozhodnutí, protože toto stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti nežádali.

To ovšem nebrání Ústavnímu soudu, aby alespoň na tomto místě vyslovil porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Jestliže stěžovatelé museli deset let čekat na rozhodnutí o prekludovaném nároku, nelze říci, že by jejich právům byla poskytnuta efektivní ochrana prostřednictvím soudní moci. Ačkoliv tedy závěr o porušení základních práv stěžovatelů nemůže mít za následek zrušení jimi napadaných rozhodnutí a není ani s to napravit postup soudů, kterým k zásahu do základních práv došlo, může mít pro stěžovatele právní význam. Proto jej Ústavní soud uvádí alespoň v části odůvodnění svého rozhodnutí.

S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nicméně nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu