Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 127/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.127.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses State's appeal as it lacks standing to sue for public authority's rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 127/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the State's constitutional complaint against a tax assessment and a regulation regarding expert fees. The State argued that the regulation violated the property rights of experts, but the Court ruled that the State, acting as a public authority, cannot claim fundamental rights for itself. Consequently, the Court found the State lacked the active standing required to file a constitutional complaint under Article 87 of the Constitution.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Article 87 paragraph 1 letter d) of the Constitution; Article 43 paragraph 1 letter c) of the Act on the Constitutional Court: The State, when acting as a public authority, lacks the active standing to file a constitutional complaint as it cannot be a holder of fundamental rights in that capacity.

Parole chiave

Generato dall'IA
active standing public authority constitutional complaint fundamental rights State immunity legal standing property rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Article 87 paragraph 1 letter d) of the Constitution
Section 43 paragraph 1 letter c) of the Act on the Constitutional Court
Z výše vyloženého důvodu Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.
Section 43 paragraph 2 letter b) of the Act on the Constitutional Court
Z výše vyloženého důvodu Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.
Section 72 paragraph 1 letter a) of the Act on the Constitutional Court
Section 6 of the Act on the Property of the Czech Republic
Stát (Česká republika) je právnickou osobou, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů (§ 6 zákona č.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

IV. ÚS 127/06

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti České republiky, Ministerstva vnitra ČR, Policie České republiky, správy Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1304, 156 00 Praha 5, proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 7 ze dne 3. 8. 2005, č. j. 75225/05/007980/8034, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 23 (za středníkem) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, takto:

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení části ustanovení § 23 (za středníkem) vyhlášky "ministerstva spravedlnosti" č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti žádá zrušení výše uvedeného platebního výměru, jakož i zrušení části ustanovení § 23 (za středníkem) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen "vyhláška").

Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Finanční úřad pro Prahu 7 na podkladě kontroly použití prostředků státního rozpočtu u Policie České republiky, Správy Středočeského kraje, dne 3. 8. 2005 vydal platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, č. j. 75225/05/007980/8034, ve výši 37.090,- Kč podle ustanovení § 44a odst. 4 písm. c) a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nepostupovala v souladu s vyhláškou a porušila rozpočtovou kázeň, když uhradila znalečné vypočtené jak paušální částkou, tak i hodinovou sazbou dle ustanovení § 16 a § 20 vyhlášky, přestože vyhláška v ustanovení § 23 stanoví, že odměna znalcům má být vypočtena paušální částkou, přičemž hodinová sazba může být ve výjimečných případech také použita, avšak nelze použít oba způsoby výpočtu současně. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala a v dalších případech začala postupovat způsobem souladným s odůvodněním napadeného rozhodnutí; rovněž dotčení znalci se svého nároku nedomáhali u obecného soudu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v uvedené věci došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod znalců, neboť znalci, který zpracoval podle pokynu státního orgánu řádně a včas znalecký posudek, vzniklo legitimní očekávání na odměnu, tedy nárok majetkové povahy spadající pod ochranu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem finančního úřadu o nemožnosti souběhu určení odměny paušální částkou a hodinovou sazbou. Tento závěr lze prý akceptovat potud, pokud by šlo pouze o vyúčtování soudní pitvy zmiňované ve vyhlášce, avšak nikoli v případě, že znalec nad rámec pitvy provedl další úkony (účast při rekonstrukci, prohlídka zemřelého na místě nálezu, zjištění krevní skupiny, porada se spoluznalcem), které nejsou součástí pitvy a které nelze odměnit, protože na ně vyhláška nepamatuje. Jestliže tedy vedle taxativně vymezených úkonů (pitva) jsou provedeny další úkony nezahrnuté do paušální odměny za pitvu, je dle názoru stěžovatelky souběh možný, a proto stěžovatelka nepovažuje napadená zjištění finančního úřadu za porušení rozpočtové kázně. Ačkoli stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva, je dle názoru stěžovatelky ústavní stížnost přípustná, protože podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ústavní stížnost je návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Se svou ústavní stížností se tedy na Ústavní soud může obrátit pouze fyzická či právnická osoba, která je nositelkou ústavně zaručených základních práv či svobod.

Stát (Česká republika) je právnickou osobou, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů (§ 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) a může být (výjimečně) oprávněna k podání ústavní stížnosti prostřednictvím organizační složky za ni jednající jedině v případech, kdy vystupuje v pozici subjektu soukromého práva, což však není posuzovaný případ. V dané věci podává za stát ústavní stížnost organizační složka státu (nemající sama právní subjektivitu) vystupující v postavení orgánu veřejné moci, pročež z povahy této pozice nemůže se ústavní stížností zásahu Ústavního soudu domáhat. Krátce řečeno, stát či jeho organizační složky základní lidská práva jako nositelé veřejné moci nemají (srov. též např. usnesení III. ÚS 254/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, usn. č. 70, s. 369, a též stanovisko Pl. ÚS-st. 9/99) a tudíž, jak uvedeno, aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti postrádají.

Z výše vyloženého důvodu Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by bylo nezbytné vyjadřovat se k otázce přípustnosti ústavní stížnosti. Návrh na zrušení části ustanovení § 23 (za středníkem) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, sleduje osud ústavní stížnosti, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jej rovněž odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k stěžovatelkou předestřeným úvahám stran tvrzení, že "v uvedené věci došlo k zásahu do ústavně zaručených lidských práv a svobod znalců", Ústavní soud již jen jako obiter dictum připomíná, že tzv. actio popularis, ale ani jiný druh ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného nebo jménem někoho jiného, nejsou návrhy, jež by byly zákonu o Ústavním soudu známy (srov. usnesení II. ÚS 178/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usn. č. 22, s. 259).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. května 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu