Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil litigation delays and water law interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings on water law interpretation and procedural delays. While the Court acknowledged that the district court took nearly six years to rule on active standing, it found the proceedings were not excessively focused on this issue. Consequently, the Court dismissed the complaint as obviously unfounded regarding the legal interpretation but noted the procedural delay violated the right to a reasonable duration of proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the applicant merely disagrees with lower court legal conclusions without advancing new constitutional issues, even if procedural delays are acknowledged as violations of the right to a reasonable duration of proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Radoslavem Bezděkou, advokátem, Praha 1, Václavské nám. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2005, č.j. 25 Cdo 2022/2004-220, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.10.2003, č.j. 21 Co 253/2003-191, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7.4.2003, č.j. 6 C 1577/97-177, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1.3.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva, a to právo na soudní ochranu, spravedlivý proces, rovnoprávné postavení před soudem a právo na příznivé životní prostředí zaručená čl. 4, 11, 35, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 1, 4, 7, 90 a 96 Ústavy ČR.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací ustanovení § 29 zákona č. 138/1973 Sb., vodní zákon (dále jen "vodní zákon") zastávanou obecnými soudy, které dovodily, že jde o ustanovení speciální k celé části šesté občanského zákoníku. Stěžovatel má za to, že § 29 vodního zákona je normou speciální pouze k ustanovení § 420a občanského zákoníku, tedy k odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Stěžovatel dále uvádí, že soudy prvního a druhého stupně potřebovaly k zamítnutí žaloby stěžovatele pro nedostatek aktivní legitimace dobu více než šesti let. Obecné soudy nedostatek aktivní legitimace zdůvodnily tím, že stěžovatel nemá potřebné povolení k nakládání s vodami, které by ho opravňovalo k odběru podzemní vody.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 6 C 1577/97, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci došel k závěru, že ústavní stížnost je co do stížnostního žádání zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s právními závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny. Výklad občanského zákoníku a jeho vztahu k ustanovení § 29 vodního zákona Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť Ústavní soud posuzuje řízení jako celek a hodnotí výsledek, ke kterému řízení vedlo z pohledu ústavně právních postulátů.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy vyšly ze své ustálené judikatury, svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud stran jejich závěrů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ústavní soud se však ztotožňuje s jinou námitkou stěžovatele, to jest s tvrzeních o porušení práva na spravedlivý proces spočívajícím v průtazích v řízení před obecnými soudy. Žaloba stěžovatele byla k Okresnímu soudu Praha - západ podána dne 1.9.1997 a již v tomto podání se stěžovatel dovolával použití § 29 vodního zákona (č.l. 5). Otázkou aktivní legitimace se však poprvé zabýval až Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 3.10.2001, č.j. 21 Co 230/2001-157, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30.3.2001, č.j. 6 C 1577/97-130, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Prvním rozhodnutím ve věci, které deklarovalo nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, byl rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 7.4.2003 (doručeno stěžovateli dne 30.6.2003), č.j. 6 C 1577/97-177, tedy téměř šest let od podání žaloby.
Průběh řízení nenasvědčuje tomu, že by bylo koncentrováno na zjištění aktivní legitimace žalobce, a tak Ústavní soud dochází ke stejnému závěru, jako dospěl v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 628/03
, Sb. n. u. ÚS, Svazek č.34, Nález č.128, str.301. Co do petitu musela být ústavní stížnosti zamítnuta. Z výše uvedeného však vyplývá její opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Okresní soud Praha - západ v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 1577/97 porušil základní právo stěžovatele na přiměřenou délku řízení ústavně zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud si je vědom toho, že pochybení soudů se tímto konstatováním nenapraví; přesto však může mít tato konstatace pro stěžovatele význam nejen v rovině morální, ale i v rovině právní; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru.
Z výše uvedených důvodů však Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost co do petitu jejího návrhu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu