Constitutional Court dismisses appeal for lack of standing and procedural review scope.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a father against rulings increasing his child support payments. The petitioner argued that the courts violated his right to a fair process by directing payments to the mother rather than establishing a savings account for his daughter. The court rejected this claim, noting that the Constitutional Court does not conduct ordinary appellate reviews and that the lower courts' decisions were properly reasoned without constitutional violations.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); The Constitutional Court lacks jurisdiction for ordinary appellate review and dismisses complaints lacking a direct violation of constitutional rights or standing.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. H., Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Plynární 6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2005 č.j. 8 Co 2048/2005-105, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2005, č.j. 11 P 25/2005-68, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a odvolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Obě rozhodnutí se týkají zvýšení výživného, které je stěžovatel povinen platit na svou nezletilou dceru. Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebrojí proti stanovení tak razantního navýšení vyživovací povinnosti, ale proti výroku, kterým tato povinnost je stanovena k rukám matky. Dle jeho názoru nejsou zajišťovány potřeby nezletilé, nýbrž zvyšování životní úrovně její matky. Stěžovatel uplatňuje názor, že určitá část jím placeného výživného měla být stanovena jako spořící částka, která by zajišťovala životní úroveň nezletilé, zejména po dosažení zletilosti. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se zvýšením vyživovací povinnosti od roku 2003, dle jeho názoru mělo ke zvýšení dojít až od 1. 4. 2004. Vzhledem k tomu, že, jak uvádí stěžovatel, soudy neposkytly nejen jemu, ale hlavně jeho nezletilé dceři zákonem stanovenou ochranu jejich práv, navrhuje zrušení obou v záhlaví uvedených rozsudků.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i obou napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 23/93
).
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel takto vymezenou funkci Ústavního soudu nezohlednil a domáhá se běžného instančního přezkumu napadených rozhodnutí obou soudů. Uplatněné argumenty jsou vyjádřením nesouhlasu se závěrem obou soudů, ovšem bez přesahu do ústavněprávní roviny. Rozhodnutí obou soudů jsou náležitě odůvodněna a na základě pouhé nespokojenosti s výsledkem řízení nelze namítat porušení práva na spravedlivý proces. K námitkám uplatněným v ústavní stížnosti se pak vyjadřuje především odvolací soud, neboť byly zřejmě již obsahem stěžovatelova odvolání. V tomto směru lze na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkázat.
Na závěr je možno dodat, že sám stěžovatel v závěru své stížnosti naznačuje, že jsou to především práva jeho nezletilé dcery, která měla být dle jeho názoru obecnými soudy porušena a jejichž ochrany se on cestou ústavní stížnosti domáhá. Ústavní stížnost je však oprávněna podat fyzická osoba, která tvrdí, že došlo k porušení jejích práv. Není přípustná ústavní stížnost podaná ve prospěch třetí osoby.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
za správnost : Svozilová