Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 84/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.84.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to housing cost allocation based on household size.

Numero d'incarto III.ÚS 84/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by tenants against lower court rulings in a housing dispute. The tenants argued that courts incorrectly allocated costs based on household size rather than apartment area, violating their right to a fair trial. The court found no evidence of judicial error, logical excess, or unconstitutional interpretation, noting the tenants merely contested the calculation method without proving actual damage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 200/2012 Coll., on the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms; The Constitutional Court dismisses complaints alleging violation of the right to a fair trial where lower courts have not deviated from legal standards or committed obvious factual errors.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal right to fair trial housing cost allocation judicial review standards unconstitutional interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 200/2012 Coll., on the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Constitution of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. N. a b/ L. N., zastoupených JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Javornická 1560, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, č.j. 20 Co 129/2005-218, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 1. 2005, č.j. 6 C 161/2004-181, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ve včasném podání, jež splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která vydaly v jejich občanskoprávní věci obecné soudy. V ní (coby nájemci družstevního bytu) žalovali Stavební bytové družstvo Náchod o zaplacení 2.035,- Kč s příslušenstvím z tvrzeného titulu náhrady škody, jež jim měla vzniknout nesprávným rozúčtováním služeb spojených s užíváním bytu (osvětlení společných prostor v domě, odvoz odpadu a užívání výtahu).

Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Oba vycházely z toho, že v dané věci byl právem ustaven pro rozúčtování nákladů sporných služeb režim počtu členů domácnosti, a žalovanému bytovému družstvu přisvědčily i v tom, že spolu se stěžovateli v dotčených obdobích bydlela - z hlediska rozhodného předpisu (vyhlášky č. 87/1997 Sb.) kvalifikovaně - i jejich dcera; jestliže bytové družstvo při stanovení výše úhrady stěžovatelů vycházelo z existence tří bydlících osob (nikoli dvou, jak se dožadovali stěžovatelé), postupovalo podle obecných soudů správně, pročež nárok na náhradu škody není opodstatněný.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že těmito rozsudky bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu "dle zásady spravedlivého procesu" zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a v dalších mezinárodněprávních dokumentech. Tento zásah stěžovatelé spatřují v tom, že soudy přisvědčily nesprávnému postupu rozúčtování podle počtu osob (a nikoli podle plochy bytu) a použily "nepodložené a nepřesné údaje" ohledně osob bydlících v jejich bytě, pročež byla pominuta "povinnost účtovat platby za základě platného právního předpisu", jímž byla v rozhodné době vyhláška Ministerstva financí č. 85/1997 Sb.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovateli dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Nic takového stěžovatelé netvrdí, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností toliko pokračují v polemice s obecnými soudy, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu - oproti tomu - přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; ani stěžovatelé nepopírají, že soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a že vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (výkladu podmínek instalace kritéria počtu osob žijících ve společné domácnosti v bytě) mohl být zahrnut prvek libovůle, a že tím, respektive užitou aplikací citované vyhlášky, mohlo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Právní názor, že stěžovatele zavazuje dříve (jejich předchůdci) založený režim rozúčtování úhrady nákladů služeb spojených s užíváním družstevního bytu, obecné soudy odůvodnily, a za excesivní (svévolný) jej pokládat nelze.

Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že tento režim rozúčtování stěžovatelé v řízení před obecnými soudy - ve skutečnosti - nezpochybňovali; domáhali se toliko toho, aby byl v jejich případě uplatněn na skutkovém základě pouze dvou (nikoli tří) bydlících osob. Stěžovatelé krom toho ani nedoložili, v čem spočívá škoda, jejíž náhrady se domáhali; jestliže nesouhlasili s výší rozúčtované úhrady, postačilo ji (případně v určité části) neplnit, a přijmout postavení žalovaných v řízení o příslušném nároku pronajímajícího bytového družstva.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006

Jiří M u c h a v. r.

předseda senátu