Constitutional Court dismisses appeal against enforcement order due to lack of fundamental legal issue.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against enforcement orders issued by lower courts. The applicant argued that the enforcement proceedings violated fundamental rights, but the Supreme Court had already rejected the appeal on procedural grounds. The Court ruled the complaint was obviously unfounded because no reasonable doubt existed regarding the legality of the lower courts' actions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a merits decision if it is obviously unfounded, provided no reasonable doubt exists regarding the conformity of the challenged decisions with the Constitution.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou v Praze 9, Boušova 792, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2006, čj. 20 Cdo 916/2006-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2004, čj. 58 Co 662/2003-32, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. května 2003, čj. 25 Nc 10941/2003-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením ze dne 7. května 2003 nařídil Obvodní soud pro Prahu 9 na majetek stěžovatele jako jednoho ze dvou povinných exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil, protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, zejména že zde je formálně i materiálně vykonatelný titul. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ve svém usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele, vypořádal se všemi v dovolání uvedenými argumenty, přičemž následně dovodil, že dovolání není přípustné, protože nepředložilo otázku zásadního právního významu. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Nejvyšší soud se vyjádřil k údajným nedostatkům exekučního titulu, které stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje, a Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na relevantní část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ani z judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatel cituje, ani z žádné jiné judikatury, v žádném případě nevyplývá, že není-li ve věci samé podáno řádné poučení odvolacím soudem o možnosti podat dovolání, že by snad rozhodnutí odvolacího soudu bylo nulitní (a tedy neexistoval by exekuční titul), jak se snaží dovodit stěžovatel. Takovýto závěr by byl naopak ve zjevném rozporu s požadavky právní jistoty.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006