Constitutional Court dismisses property claim as manifestly unfounded due to lack of legitimate expectation and retroactive restitution law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaints filed by two individuals seeking to establish ownership rights over real estate previously confiscated in 1946. The applicants argued that lower courts violated their right to a fair process by relying on state decisions from the 1940s without considering European Court of Human Rights jurisprudence. The Court rejected these claims, citing a binding precedent that such actions are manifestly unfounded because no legitimate expectation existed and special restitution laws did not apply to pre-1948 property losses.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court is bound by the principle that claims for ownership determination are manifestly unfounded when the applicant lacks a legitimate expectation and no special restitution legislation exists to remedy the loss of property prior to 1948.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. E. R. F. a 2. I. A., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. prosince 2003, čj. 29 Co 49/2003-74, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. srpna 2002, čj. 19 C 357/2000-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se jako žalobci v řízení před obecnými soudy proti žalované společnosti BYTEX PLUS, a. s., a žalovanému Městu Rumburk (vedlejší účastníci) domáhali určení vlastnického práva ve prospěch právního předchůdce stěžovatelů k v žalobě uvedeným nemovitostem. Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně žalobu stěžovatelů zamítl, když vycházel ze závěru, že předmětný majetek byl konfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a vlastnické právo přešlo na československý stát a z něj na další nabyvatele, pročež zůstavitel v okamžiku smrti předmětný majetek nevlastnil. K odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhle polemizují s napadenými rozhodnutími. Ta podle nich porušila jejich právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a navíc zasáhla též do jejich dalších práv garantovaných mezinárodními smluvními instrumenty. Stěžovatelé obsáhle polemizují s hodnocením provedeným obecnými soudy, podle kterých došlo k platné konfiskaci majetku jejich právního předchůdce v roce 1946, poukazují na to, že oba obecné soudy se cítily být bezvýhradně vázány rozhodnutími státních orgánů z roku 1946, a konečně upozorňují též na zásah do jejich práva dědického a potažmo tedy i práva vlastnického.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o. s .ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je Ústavní soud v tomto případě vázán.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález
II. ÚS 14/04
, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně nález
I. ÚS 98/04
z 29. června 2005, přístupný na www.judikatura.cz), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejších účastníků. Jak v citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Co se týče výtek, že obecné soudy se cítily, v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, být bezvýhradně vázány rozhodnutími orgánů státní správy, Ústavní soud zdůrazňuje, že tomu tak není. Obecné soudy se toliko rozhodly nenarušit právní stav platně a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovateli zpochybňovanými rozhodnutími. Stěžovateli citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva na tento případ není z podstaty věci použitelná, neboť v tomto případě stěžovatelé zpochybňují právní stav existující na základě právních skutečností nastalých nejenom před tím, kdy Česká republika, event. Československo přistoupily k Úmluvě, ale dokonce i před tím, než byla původními signatářskými státy v roce 1950 podepsána samotná Úmluva.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše citované stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006